Czech English

Bitva na Moravském poli

26. srpna 1278

Historický kontext

13. století představovalo v dějinách západní i střední Evropy období poměrně rychlého hospodářského rozvoje doprovázeného populačním růstem. V důsledku německé kolonizace, feudalizace a šíření západní kultury došlo mj. k užšímu připoutání oblastní středovýchodní Evropy (Polska, českých zemí, Uher a Pobaltí) k západnímu evropskému kulturnímu okruhu. Na rozdíl od Polska a Uher nebyly české země výrazněji postižené tatarskými nájezdy.

Vláda posledních Přemyslovců tak proto může být spojována s hospodářskou stabilizací i zahraničněpolitickým posílením vlivu českého státu. To platí dvojnásob pro období vlády krále Přemysla Otakara II. (1253 – 1278), které bylo navíc spojeno s expanzivními tendencemi vedenými zejména jižním směrem – do rakouských zemí.

Jejich větší část ovládal zdejší rod Babenberků, který však k polovině 13. století vymírá po meči. Přemysl této krize umě využil, získal na svou stranu místní šlechtu, která jej pak zvolila svým panovníkem. Legitimitu volby navíc upevnil sňatkem s dědičkou babenberských držav Markétou Babenberskou.

Co na tom, že byla o třicet let starší, ne zrovna krasavice a již bez možnosti zplození dalšího potomstva (sňatek byl po několika letech na její žádost anulován). Své nároky na vládu nad rakouskými zeměmi nejprve obhájil vítězstvím v bojích s uherským králem Bélou IV. (bitva u Kressenbrunnu 1260) a posléze (1269) své državy rozšířil o Korutany a Kraňsko, čímž dosáhly až k vodám Jadranu.

Přemysl Otakar II. se stal nejmocnějším panovníkem střední Evropy a roku 1273 sahal dokonce i po koruně Svaté říše římské. Zdejší knížata se ale zalekla rizika ztráty své suverenity a raději zvolila protikandidáta z méně mocného a významného hraběcího rodu Habsburků – Rudolfa I.

Tuto volbu, na kterou nebyl český král ani přizván, Přemysl Otakar neuznal. Rovněž novopečený římský král netoužil po smíru a zpochybnil legitimitu Přemyslovy nadvlády nad rakouskými zeměmi.

Předchozí události

Jejich spor se vyhrotil roku 1276 v podobě otevřené války. Díky Rudolfem podpořené a dobře načasované vzpouře některých významných českých šlechtických rodů (Vítkovci apod.) získal římský král převahu, vojensky ovládl rakouské državy a donutil českého krále ve Vídni uzavřít mír. Jím se však Přemysl snažil jen získat čas na přípravu odvety.

K rozhodujícímu střetu mělo dojít a také došlo o dva roky později, roku 1278. Obě strany za tímto účelem vyvinuly značné diplomatické úsilí při získávání spojenců. Nejvýznamnějším z nich se stal mladý, teprve šestnáctiletý uherský král Ladislav IV. zvaný Kumán, který se jednoznačně postavil po bok Rudolfa.

Na přelomu července a srpna zahájily jednotky obou táborů postup. V jejich síle nebyl výraznější rozdíl, Přemyslovo vojsko (celkem asi 25 000 mužů) více spoléhalo na těžkou jízdu, Rudolfovi uherští spojenci disponovali větším podílem lehkého jezdectva. Po dílčích střetech stanuly koncem srpna obě armády proti sobě u vsi Suchých Krůt/Dürnkrut v oblasti zvané Moravské pole (v blízkosti pravého břehu řeky Moravy na území dnešního rakouské spolkové země Dolní Rakousy).

Své tábory rozbily asi 5-6 km od sebe na planině u řeky Moravy. Jeden z největších a nejkrvavějších střetů jezdectva ve střední Evropě 13. století mohl začít.

Průběh bitvy na Moravském poli

Po dvou dnech vyčkávání využil 26. srpna 1278 (na den sv. Rufa) král Rudolf chvíle, kdy část Přemyslovy armády nebyla kvůli doplňování zásob přítomna ve svém táboře, a v dopoledních hodinách zaútočil. Jako první zahájila útok zleva rychlá uherská jízda a zaměstnala tím obranu na pravém křídle Přemyslových jednotek.

Záhy poté se čelně střetly na Moravském poli středy obou armád, jimž přímo veleli Rudolf I. a Přemysl Otakar II. Lítý boj byl dlouho nerozhodný, sám Rudolf v něm byl stržen z koně, ale rychle zachráněn vlastními lidmi. Tlak Uhrů na pravém Přemyslově křídle způsobit postupné pootočení linie bojů tak, že se Přemyslovy jednotky již neměly v zádech svůj vlastní tábor, nýbrž řeku Moravu. Klíčový obrat nastal ve chvíli, kdy Rudolf nasadil proti slábnoucímu pravému křídlu protivníka své zálohy.

Zálohy Přemyslova vojska vedené mezi jinými českým šlechticem Milotou z Dědic však namísto toho, aby se pokusily o vyztužení takto narušené obrany, do bojů nezasáhly a údajně se daly na útěk. Dříve se spekulovalo dokonce o údajné zradě Miloty a některých jiných českých šlechticů (tento názor však požaduje většina současných historiků za překonaný).

Jádro českého vojska se dostalo do obklíčení, čímž byla celá bitva ztracena. V nastalém masakru zahynuly zbraní nepřátel či ve vodách řeky Moravy tisíce Přemyslových vojáků, velká část výkvětu českého rytířstva a mezi nimi i sám král železný a zlatý!

Výsledek

Rudolf opanoval bojiště a připsal si největší válečný úspěch své zářivé politické kariéry. Není pochyb, že si bitva vyžádala na dobové poměry výjimečně vysoký počet obětí. Některé odhady hovoří na české straně až o 12 000 padlých (šlo by tak o přibližně polovinu původního stavu!).

Pro vítěznou stranu jakékoliv konkrétnější odhady chybí. Jako ve většině bitev, které se odehrály na evropské půdě v období vrcholného středověku (ca 11. – 14. století), sehrála rozhodující úlohu těžká jízda. Ta tvořila jádro obou armád. Na její připravenosti, osobním hrdinství a morálce stál výsledek tehdejších válečných střetů.

Nejinak tomu bylo i v případě bitvy na Moravském poli. Těžko říci, jak by dopadl boj v případě úspěšného nasazení českých záloh namísto jejich útěku z bitevního pole. Pravděpodobně by již ani jejich zásah nedokázal zvrátit výsledek, ale mohlo se jím zabránit tak velkému masakru a snad i smrti jednoho z nejvýznamnějších panovníků českých dějin.

Historický význam

Po vítězství obsadil Rudolf se svou armádou většinu Moravy, kterou pak pět let stravoval. V záměru obsadit i Čechy mu zabránil odpor zdejší šlechty a Oty Braniborského, dříve věrného spojence Přemysla Otakara II., nyní poručníka jeho nedospělého syna Václava.

Správa Oty Braniborského v Čechách vstoupila do dějin jako období plenění a stálých domácích rozbrojů doprovázených vzestupem moci a suverenity vysoké šlechty (např. jihočeských Vítkovců a Záviše z Falkenštejna). Zvrat nastal až roku 1283 s návratem Václava II., který byl do té doby internován svým poručníkem na hradě Bezděz a poté v Braniborsku. Obratnou a ráznou politikou se mladému králi podařilo překonat tuto vleklou krizi a obnovit celistvost a prosperitu státu.

Porážku na Moravském poli nelze z dlouhodobého hlediska pokládat za výraznou osudovou ránu českých dějin. Ve svých důsledcích český stát na jedno desetiletí vnitřně destabilizovala a vyřadila z pozice silného aktéra mocenských her.

Neúspěšný pokus o expanzi směrem na jih byl po obnově moci a autority českých králů, za Václava II., Jana Lucemburského a Karla IV., vystřídán expanzí směrem na sever: do Polska (Slezska), Lužice, Chebska aj. K uzavření svazku českých a rakouských zemí došlo až roku 1526, to však již pod vládou Habsburků.

Autor: RNDr. et PhDr. Aleš Nováček, Ph.D.

Vědomostní test

Otestujte si svoje znalosti o bitvě na Moravském poli v online kvízu.

Zahájit test

Velitelé

České vojsko

Přemysl Otakar II.

(*asi 1233 – † Moravské pole 1278),
český král z rodu Přemyslovců (vládl od r. 1253, korunován 1261). V době své vlády považován za nejmocnějšího středoevropského panovníka. Věhlas si vydobyl svou moudrostí, smyslem pro čest, ale též bohatstvím a válečnickou odvahou, odtud přezdíván králem železným a zlatým.

Jeho vzestup byl provázen vzpourou proti vlastnímu otci, českému králi Václavu I., sňatkovou politikou (dědičkou babenberských držav Markétou a poté i s uherskou princeznou Kunhutou), vítězstvím nad uherským králem Bélou IV. ve sporu o rakouské země a především pak s rozkvětem českých zemí.

Od začátku 70. let však začala jeho hvězda pohasínat ve prospěch jeho hlavního rivala Rudolfa I. Habsburského. S ním neuspěl prve v boji říšský trůn (1273) a poté ani ve střetu o rakouské dědictví. Tento konflikt se mu stal nakonec ostudným, zahynul v rozhodující bitvě na Moravském poli.

Vojska římského císaře a uherského krále

Rudolf I. Habsburský

(*1218 – † 1291),
římský král (od r. 1273) a později i rakouský a korutanský vévoda. Pocházel ze starého hraběcího rodu Habsburků sídlících tehdy v oblasti dnešních německo-švýcarských hranic. Za jeho zvolením říšským králem roku 1273 stál strach větší části kurfiřtů z moci a autority jeho protikandidáta Přemysla Otakara II.

Tímto začalo otevřené nepřátelství obou panovníků, které gradovalo ve sporu o bývalé babenberské dědictví – rakouské země. Svým rozhodným postupem se je Rudolfovi podařilo ovládnout a tento úspěch zpečetit roku 1278 vítězstvím v bitvě na Moravském poli. Jako politik a válečník proslul svou odvahou i bezohledností. Touto cestou vybudoval základy velmocenského postavení Habsburků opírajících se od té doby o své nově nabyté rakouské državy.

Ladislav IV. Kumán

(*1262 – † 1290),
uherský a chorvatský král (od r. 1272). Syn uherského krále Štěpána V. a kumánské princezny Alžběty. Přízvisko „Kumán“ si vysloužil svým nespoutaným životem a sympatiemi ke stejnojmenným divokým pohanským nájezdníkům z východu, jejichž vojenských služeb též s oblibou využíval.

V otevřeném nepřátelství a bojích mezi českým králem a říšským císařem se postavil jednoznačně na stranu Rudolfa Habsburskému a výrazně mu dopomohl k vítězství na Moravském poli. Na sklonku svého krátkého života čelil nevoli papežské stolice i domácí opozice, na jejíž popud byl roku 1290 zavražděn.

Obrazová galerie

Bitva na Moravském poli 1278 Bitva na Moravském poli 1278

Doporučená literatura

  • Václava KORFÁNKOVÁ, 26. 8. 1278 – Moravské pole. Poslední boj Zlatého krále, Praha 2006, 153 s.
  • Vratislav VANÍČEK, Velké dějiny zemí Koruny české. 3. svazek (1250-1310), Praha 2002, 757 s.
  • Josef ŽEMLIČKA, Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků, Praha 2011, 752 s.
  • Josef ŽEMLIČKA, Století posledních Přemyslovců, Praha 1998, 412 s.
  • Kol. autorů, Vojenské dějiny Československa do roku 1526. 1. díl, Praha 1985, 363 s.
  • Bitva na Lechu 955
    10. srpna

    955 Bitva na Lechu

    Bitva na Lechu, též často označována jako bitva na Lešském poli či bitva na řece Lechu, se odehrála v polovině desátého století jihovýchodně od bavorského města Augsburg. Znamenala s jedinou výjimkou konec éry kočovných nájezdných kmenů, které pustošily po staletí od pádu Římské říše Evropu.

    Výjimkou byl krátkodobý vpád Mongolů ve třináctém století, který znamenal zkázu především pro potomky Maďarů, poražených v bitvě na Lechu.

    › číst dále

  • Bitva u Chlumce 1126
    18. února

    1126 Bitva u Chlumce

    V roce 1055 prosadil kníže Břetislav I. nový nástupnický řád tzv. seniorát (stařešinství). Podle tohoto řádu měla vláda v Čechách připadnout vždy nejstaršímu mužskému členovi přemyslovské dynastie. Pro mladší členy rodu byly na Moravě zřízeny údělná knížectví.

    Nástupnický princip seniorátu se ale dlouho nesvědčil a byl mnohokrát porušován. Jedním z případů kdy došlo porušení pravidel stařešinského řádu byl nástup Soběslava I. (1125 – 1140)...

    › číst dále

  • Bitva na Moravském poli 1278
    26. srpna

    1278 Bitva na Moravském poli

    13. století představovalo v dějinách západní i střední Evropy období poměrně rychlého hospodářského rozvoje doprovázeného populačním růstem. V důsledku německé kolonizace, feudalizace a šíření západní kultury došlo mj. k užšímu připoutání oblastní středovýchodní Evropy (Polska, českých zemí, Uher a Pobaltí) k západnímu evropskému kulturnímu okruhu.

    Na rozdíl od Polska a Uher nebyly české země výrazněji postižené tatarskými nájezdy. Vláda posledních Přemyslovců tak proto může být spojována s hospodářskou stabilizací i zahraničněpolitickým posílením vlivu českého státu...

    › číst dále

  • Bitvy na Vítkově a pod Vyšehradem 1420
    14. července

    1420 Bitvy na Vítkově a Vyšehradě

    Poměrně rychlý rozvoj společnosti, hospodářství a kultury v západní a střední Evropě v období vrcholného středověku, tj. od 11. do poloviny 14. století, vystřídala od poloviny 14. století krize. Pilíře, na nichž středověká feudální společnost dosud pevně stála, začaly jevit první známky eroze.

    Obyvatelstvo pravidelně sužovaly a likvidovaly morové rány (ta největší v polovině 14. století). To narušovalo ekonomický systém, kolaboval dálkový obchod a zhoršovalo se postavení poddaných...

    › číst dále

  • Bitva u Tachova 1427
    3. – 4. srpna

    1427 Bitva u Tachova

    Druhá polovina 14. století se ve většině tehdejší Evropy nesla ve znamení hluboké hospodářské a společenské krize. V letech 1378–1417 byla navíc umocněna papežským schizmatem, stavem, kdy se o vedení církve přeli dva či dokonce tři jmenovaní papežové.

    Tato situace vyvolala několik pokusů o reformu církve, resp. i celé feudální společnosti. Nejúspěšnějším z nich se stalo husitské hnutí, které předznamenalo daleko rozsáhlejší turbulence, jež o sto let později následovaly v podobě německé reformace...

    › číst dále

  • Bitva u Domažlic 1431
    14. srpna

    1431 Bitva u Domažlic

    Husitská revoluce, která v letech 1419–1434/36 zachvátila Čechy a částečně i další země Koruny české, byla důsledkem hluboké hospodářské a společenské krize. Jako její rozbuška posloužila smrt vlivného kazatele a učence Jana Husa upáleného 1415 v Kostnici na popud katolické církve.

    Odkazem jeho myšlenek na nápravu církve, resp. i celé feudální společnosti se inspirovaly široké vrstvy české společnosti od chudiny a venkovského lidu až po měšťanstvo a šlechtu...

    › číst dále

  • Bitva u Lipan 1434
    30. května

    1434 Bitva u Lipan

    Husitská revoluce, která počínaje rokem 1419 zachvátila Čechy a částečně i ostatní země Koruny české, byla důsledkem hospodářské krize a hlubokých sociálních rozporů. Své přívržence našly Husovy myšlenky na nápravu církve i celé společnosti zejména mezi českým měšťanstvem, rytířstvem a chudinou.

    Záhy husité na obranu proti vnějšímu (katolická církev, papež, král a později císař Zikmund Lucemburský a jimi organizované křížové výpravy) i vnitřnímu nepříteli (katolická šlechta, církev a jejich spojenci) vytvořili značnou obávanou vojenskou sílu...

    › číst dále

  • Bitva u Moháče 1526
    29. srpna

    1526 Bitva u Moháče

    Bitva u Moháče přímo souvisí s obléháním Vídně, které se však konalo až tři roky po bitvě odehrávající se roku 1526 v jižních Uhrách. Pro české země znamenala tato střetnutí klíčové okamžiky v jejich dějinách.

    Po smrti Vladislava Jagellonského v roce 1516 nastoupil na český a uherský královský trůn jeho nezletilý (tehdy desetiletý) syn Ludvík. Pro šlechtu v obou zemích to znamenalo další uvolnění královské moci a tím pádem vzrůst její síly...

    › číst dále

  • Bitva na Bílé hoře 1620
    8. listopadu

    1620 Bitva na Bílé hoře

    Situace v Evropě před vypuknutím třicetileté války byla již řadu let napjatá. Nejprudší sváry a války ve střední Evropě (např. Šmalkaldská válka) mezi protestanty a katolíky byly zažehnány augšpurským náboženským mírem z roku 1555 prosazujícím heslo Cuius regio, eius religio (Koho vláda, toho náboženství), nicméně spory doutnaly i nadále.

    Na základě augšpurského míru vystupovali Habsburkové jakožto panovníci, jejichž poddaní měli volit náboženství jimi praktikované, tedy katolické. Problémem ovšem bylo uplatnění tohoto práva...

    › číst dále

  • Bitva u Jankova 1645
    6. března

    1645 Bitva u Jankova

    V letech 1618–1648 zachvátil území téměř celé Evropy konflikt, který vstoupil do dějin pod označením třicetiletá válka. Konflikt byl vyvrcholením dlouhotrvajících nábožensko-mocenských sporů mezi zeměmi katolického a protestantského tábora. Vyhozením císařských místodržících z oken Pražského hradu dne 23. května 1618 začala první fáze třicetileté války, tzv. válka česká (1618–1620).

    První etapa byla ukončena porážkou českých nekatolických stavů v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620...

    › číst dále

  • Bitva u Chotusice 1742
    17. května

    1742 Bitva u Chotusic

    V říjnu 1740 zemřel ve Vídni poslední mužský příslušník habsburského rodu císař Karel VI. Během svého života věnoval značné politické úsilí prosazení dokumentu Pragmatická sankce. Tento zákon vydaný již v roce 1713 upravoval nástupnictví v mužské a ženské linii, zajišťoval rovněž nedělitelnost habsburských území a to i v případě, že dědičkou bude pouze ženský potomek.

    Vzápětí po smrti Karla VI. vystoupila navzdory dohodnutým úmluvám proti nástupnictví jeho nejstarší dcery Marie Terezie koalice evropských států v čele s Pruskem, Bavorskem a Francií...

    › číst dále

  • Bitva u Lovosic 1756
    1. října

    1756 Bitva u Lovosic

    Bitva u Lovosic byla prvním významným střetnutím, které se odehrálo během konfliktu známého pod označením sedmiletá válka. V polovině 18. století došlo na politické mapě Evropy k výrazným změnám. Vznikly nové koalice států, v nichž se proti sobě postavily na jedné straně Rakousko, Francie, Švédsko a Rusko a na straně druhé Velká Británie a Prusko.

    Po prohraných válkách o dědictví rakouské ve 40. letech 18. století se císařovna Marie Terezie nehodlala smířit se ztrátou rozsáhlých území Slezska a Kladska...

    › číst dále

  • Bitva u Štěrbohol 1757
    6. května

    1757 Bitva u Štěrbohol

    V první polovině 18. století došlo v Evropě k vážné diplomatické krizi, která bývá označována jako tzv. zvrat aliancí. Krizi předcházela eskalace napětí mezi Velkou Británií a Francií v oblasti severoamerických kolonií. Od roku 1754 byly de facto obě velmoci na severoamerickém kontinentě ve válečném stavu.

    Francie a Velká Británie hledaly proto v Evropě nové spojenecké svazky. Na základě diplomatických jednání rakouského kancléře Václava Antonína Kounice na francouzském dvoře došlo k překonání tradiční dědičné rivality mezi Francií a Habsburskou monarchií...

    › číst dále

  • Bitva u Kolína 1757
    18. června

    1757 Bitva u Kolína

    Bitva u Kolína patří mezi nejdůležitější střetnutí Sedmileté války, které zásadně ovlivnilo dějiny českých zemí. Tato bitva nebyla rozhodujícím momentem ovlivňující jednoznačně výsledek války, ovšem značně poznamenala její vývoj. Proběhla totiž na počátku války, která měla trvat ještě dalších šest let.

    Na druhou stranu znamenala setrvání českých zemí v Habsburské monarchii, ovšem bez Slezka, jež bylo po válce definitivně uznáno jako součást Pruska. Slezko mělo nadále sdílet jiný osud než zbylé české země...

    › číst dále

  • Bitva u Slavkova 1805
    2. prosince

    1805 Bitva u Slavkova

    Bitva u Slavkova je jedno z nejvýznamnějších střetnutí napoleonských válek, které Napoleon Bonaparte považoval za své nejlepší vítězství vůbec. Bitva se odehrála na Moravě nedaleko dnešního Slavkova u Brna na počátku prosince roku 1805 a znamenala nejen porážku Třetí protifrancouzské koalice, ale i stabilizaci francouzské moci a dominance na kontinentě.

    Francouzská revoluce, ať už jakkoliv krvavá, nespravedlivá, vrážející klíny mezi různé vrstvy společnosti, ničící či znásilňující ostatní myšlenkové proudy a starý řád, navenek proklamovala hesla rovnost, svornost a bratrství...

    › číst dále

  • Bitva u Hradce Králové 1866
    3. července

    1866 Bitva u Hradce Králové

    Bitva u Hradce Králové, nazývaná také často jako bitva u Chlumu či bitva u Sadové, byla nejvýznamnějším a rozhodujícím střetnutím Prusko-rakouské války roku 1866. Odehrála se na území tehdejší habsburské monarchie nedaleko dvou významných pevností – Josefova a Hradce Králové.

    Od dob sedmileté války uběhlo již několik dekád, ovšem nic se nezměnilo na tom, že ve středoevropském prostoru vedle sebe existovaly dvě silné monarchie, které se dostávaly do častých sporů pro snahu o dominanci nad regionem...

    › číst dále

  • Bitva u Zborova 1917
    2. července

    1917 Bitva u Zborova

    Bitva u Zborova představuje jedno z nejmenších střetnutí, které bylo do projektu Bellum.cz zařazeno, a to co do počtu zúčastněných vojáků, tak i do rozlohy bojiště či výsledků pro další vývoj války.

    Důsledky této neveliké bitvy, jenž se odehrála během První světové války na západní Ukrajině poblíže ukrajinského města Tarnopole (východně od Lvova), však byly zásadní pro další formování československých jednotek v Rusku, ale především pro zdárný rozvoj, podporu a uznání myšlenek Československého zahraničního odboje...

    › číst dále