Czech English

Bitva na Lechu

10. srpna 955

Historický kontext

Bitva na Lechu, též často označována jako bitva na Lešském poli či bitva na řece Lechu, se odehrála v polovině desátého století jihovýchodně od bavorského města Augsburg. Znamenala s jedinou výjimkou konec éry kočovných nájezdných kmenů, které pustošily po staletí od pádu Římské říše Evropu. Výjimkou byl krátkodobý vpád Mongolů ve třináctém století, který znamenal zkázu především pro potomky Maďarů, poražených v bitvě na Lechu.

Mezi zmíněné kočovné nájezdné kmeny lze zařadit známé Huny v čele s jejich nejmocnějším vládcem Attilou, který pustošil prakticky celou Evropu na konci starověku.

Dalším významným kočovným etnikem byli např. Avaři, usadivší se v Uherské nížině a v jejím okolí. Od poloviny 6. století do počátku 9. století si dokázali podrobit řadu slovanských kmenů nedávno zde usazených při tzv. stěhování národů. Avaři byli částečně poraženi Sámovou říší, která bývá pokládána za první slovanský státní útvar na našem území, což však není zcela jisté. Nicméně brzy po definitivním pádu Avarů vznikla v oblasti Velkomoravská říše, která v době svého rozkvětu zahrnovala i části Uherské nížiny. Centrum říše se nacházelo na území dnešní jižní Moravy a západního Slovenska.

Velkomoravská říše se pak stala obětí vpádu dalšího kočovného etnika – Maďarů. Ti vstoupili do Uherské nížiny pod vedením vůdce Arpáda na přelomu 9. a 10. století a ihned začali být reálnou hrozbou pro celou západní, střední, ale i jižní Evropu.

Jmenovaná kočovná etnika měla mnoho stejných rysů. Především vždy přicházela z rozsáhlých stepních oblastí Asie. Kromě klasického kočovného způsobu života se často vyznačovala kořistným způsobem obživy, který zaručoval bojovníkům určité bohatství, dostatek stravy a případnou otrockou práci podrobeného obyvatelstva. Usazené převážně zemědělsky orientované obyvatelstvo Evropy, které bylo relativně bohaté, bylo pro tyto kmeny vítaným cílem. A také cílem poměrně bezbranným.

Předchozí události

Po úpadku a pádu Římské říše nebyl (kromě Byzance na Balkáně) až na výjimky žádný konsolidovaný státní útvar natolik silný, aby mohl jejich řádění zabránit. Tyto kmeny se navíc vyznačovaly vojenskou taktikou, která měla často nad místními vojsky a jejich způsobem boje v určitých ohledech převahu. Spočívala především ve využívání rychlých koní a krátkých luků s dostatečnou zásobou šípů.

Pokud narazily takové oddíly na nepřítele (často pěšího), využívaly rychlého úderu – vystřelení šípů a okamžitého ústupu tak dlouho, až se nepřátelská sestava rozpadla. Velmi výhodná byla tato taktika také pro drancování rozsáhlých krajů, jelikož zaručovala bojovníkům značnou mobilitu a moment překvapení.

Tyto faktory doplněné o velký respekt nebo spíše strach pak znamenaly jednoduchá vítězství na bojišti. Maďaři si v první polovině desátého století zachovávali punc zdatných a obávaných bojovníků. Jejich houfy projížděly střední Evropou, ale často se dostávaly až do Francie a Itálie, aby zde získaly pleněním prostředky k obživě a obohacení. Ostatně evropské křesťanské země nesužovali jen oni.

Ze severu přicházelo nebezpečí ve formě Vikingů drancujících především pobřeží a díky řekám i vnitrozemí Francie a Anglie, ale i dalších zemí. Z jihu naopak pronikala arabská vojska přinášející muslimskou víru pro „nevěřící psy“. Křesťanská civilizace se ocitla v největším nebezpečí od dob stěhování národů. Nelze se proto divit, že právě v této době sílilo cítění, že nastává očekávaný druhý příchod Krista a s ním spjatý konec světa.

Průběh bitvy na Lechu

Po několika zdařilých nájezdech, které vylidnily mnohé kraje střední a západní Evropy, se vydalo maďarské vojsko v létě roku 955 na další výpravu údolím Dunaje směrem do Bavorska.

Proti nim svolal vojsko významný panovník Východofrancké říše Ota I., který později proslul především založením Svaté říše římské (přetrvávající až do 19. století) poté, co byl korunován papežem na císaře.

Ovšem v roce 955 byly starosti Oty zcela jiné. Snažil se postavit co nejsilnější armádu, která by zabránila Maďarům proniknout hlouběji do jeho říše. Sasové byli přitom vázáni bojem se slovanskými kmeny a tak se nedaleko Augsburgu shromáždily především bavorské a francké sbory doplněné pomocným sborem českého spojence Boleslava I. Velitelem českých oddílů byl pak pravděpodobně jeden z Boleslavových synů. Sám český kníže Boleslav I. se bitvy na Lechu osobně nezúčastnil, neboť se potýkal s maďarskými útoky v oblasti Moravy.

Vojsko mělo za úkol osvobodit obležený Augsburg, kde se hrstka obránců v čele s místním biskupem držela proti mnohonásobné přesile.

Počet mužů bojujících na obou stranách bývá interpretován značně odlišně. Zprávy dobových kronik hovoří o 50 000 maďarských bojovnících a zhruba 10 000 těžkooděných vojáků na německé straně. Některé studie uvádějí střízlivější čísla kolem 7000 vojáků na německé a 8000 jezdců na maďarské straně. Ovšem jde pouze o velmi hrubé odhady. Zda mají pravdu kroniky, či jde o nadsazení počtu nepřátelských sil, jak bývalo místy zvykem, se již nedozvíme.

Ráno před zahájením boje si panovník i jeho vojsko vyprosili nebeskou podporu a po mši složil Ota slib sv. Vavřinci, do jehož rukou odevzdal život svůj, svého vojska i dalšího osudu střední Evropy. Věděl, že pokud by byl v bitvě poražen, znamenalo by to s nejvyšší pravděpodobností jeho smrt, jelikož rychlým maďarským koním nedokázala těžká jízda uprchnout.

Východofrancký král Oto I. seřadil vojsko do linie počínající bavorskými oddíly, za kterými se řadily oddíly francké a švábské mezi nimiž se nacházel i panovník. Zálohu tvořil pomocný český sbor umístěný nedaleko tábora.

Bitva na Lechu mohla být pro spojené síly Oty ztracena ještě dříve než začala. Velkému oddílu mobilní maďarské jízdy se totiž podařilo dostat do týla německých jednotek a nepozorována se přihnala až do blízkosti českých jezdců. Úder přesily byl pro zhruba 1000 mužů českého sboru osudný, vykrvácel v záplavách šípů. Podobně dopadly i blížící se švábské jednotky.

Vítězní Maďaři se ovšem vrhli do německého tábora, aby zde loupili, což byla zásadní chyba tolikrát se opakující v dějinách válek. Ota dokázal odrazil klamný čelní útok nepřítele a zavelel k napadení zaneprázdněných Maďarů ve svém týlu. Z druhé strany přitom zaútočil vévoda Konrád a maďarské jezdectvo, svírané u tábora ze dvou stran, bylo brzy rozprášeno.

Poté Ota nařídil frontální útok proti zbylým Maďarům před svou první linií. I oni byli brzy rozehnáni, když nedokázali použít svou taktitu ostřelování ze vzdálenosti a protivník se k nim dokázal přiblížit dostatečně blízko. V boji muže proti muži pak měly německé jednotky jednoznačnou převahu. Bitva skončila s velkými ztrátami na obou stranách, ovšem maďarská armáda byla prakticky zdecimována. Podobně ale dopadl oddíl český a švábský.

Výsledek

Ztráty utržené v bitvě se značně liší, stejně jako počty mužů nastoupených k bitvě. Jejich představení by bylo značně nepřesné, proto raději uvedeme pouze proporcionální ztráty. Ty mohly v táboře Oty I. činit zhruba třetinu mužů. U Maďarů pak byly podstatně vyšší, snad dvě třetiny. Jejich ztráty však vyšplhaly především při ústupu. Někteří historikové se domnívají, že bitva na Lechu byla jen první z několika srážek, které decimovaly maďarské vojsko.

Další úbytek mužstva prý Maďaři zaznamenali díky rozzuřenému domácímu obyvatelstvu útočícímu na drobné hloučky nájezdníků a díky rozvodněným řekám, které museli při soustavném tlaku protivníka překonávat. Do jejich domoviny se vrátila pouze velmi malá část bojovníků.

Historický význam

Drtivá porážka maďarského vojska v bitvě na Lechu znamenala konec dalších nájezdů. Střední Evropa tak byla po několik staletí až do nájezdu Mongolů ušetřena dalších rychlých útoků kočovných kmenů. Pro samotné Maďary znamenala bitva také významný předěl v dějinách.

V důsledku porážky museli opustit kočovný způsob života a relativně rychle přešli k životu zemědělskému. Díky tomu a také díky přijetí křesťanství jakožto významného státotvorného činitele mohl za půl století vzniknout uherský stát, jenž se stal důležitou součástí středoevropského prostoru.

Českému království pak byl tento útvar často protivníkem jakož i spojencem. Nicméně ukončení nájezdů znamenalo pro český stát možnost dalšího rozkvětu bez častého zkázonosného plenění.

Autor: Mgr. et Mgr. Jan Rája

Vědomostní test

Otestujte si svoje znalosti o bitvě na Lechu v online kvízu.

Zahájit test

Velitelé

Východofrancké vojsko

Ota I. Veliký

(*912 – † 973),
syn Jindřicha I. Ptáčníka, zakladatel dynastie Otonů, od roku 936 východofrancký král a od roku 962 první císař obnovené římské říše. Ve své vládě se Ota I. opíral zejména o říšskou církevní moc a razatně potlačil několik šlechtických povstání. V roce 951 uzavřel sňatek s dědičkou italského království Adélou Burgunskou. Tímto sňatkem získal Ota právní nárok na korunu italského krále. Roku 955 zvítězil za podpory českého vojska nad maďarskými nájezdníky v bitvě na řece Lechu.

Na počátku roku 962 podnikl Ota I. úspěšné vojenské tažení do Itálie a 2. února v témže roce byl korunován v Římě papežem Janem XII. na císaře. Následně vydal dokument Privilegium Othonis, který zaručoval císařům vliv na volbu budoucích papežů. V zahraniční politice se zaměřil rovněž na oblast Polabských Slovanů a pro utužení panovnické moci založil novou církevní organizaci s arcibiskupstvím v Magdeburgu.

Kondrád Rudý

(*asi 922 – † 955 Lech),
pocházel z francké hraběcí rodiny a byl předkem císařů ze sálské dynastie. Oženil se s Luitgardou, která byla dcerou východofranckého krále Oty. I. Ten ho v roce 944 jmenoval lotrinským vévodou. Konrád se zúčastnil Otova prvního tažení do Itálie a v roce 952 byl jmenován místodržitelem v Pávii. V následujících letech se zapletl do neúspěšného šlechtického povstání proti králi Otovi I., za což byl zbaven držení lotrinského vévodství. Dne 10. srpna 955 padl Konrád Rudý v bitvě na Lešském poli, když byl zasažen nepřátelským šípem do krku.

Maďarské vojsko

Bulču (Bulcsú)

(*? – † 955),
jeden z hlavních náčelníků maďarského vojska v bitvě na Lechu. Před bitvou obléhaly jeho jednotky neúspěšně blízké město Augsburg, což se vymykalo tehdejší maďarské taktice rychlý úderů. Po prohrané bitvě na Lešském poli upadl Bulču společně s dalšími maďarskými náčelníky do zajetí. O několik dnů později byli všichni převezeni do Řezna, kde došlo k jejich popravě oběšením.

Obrazová galerie

Bitva na Lechu 955 Bitva na Lechu 955 Bitva na Lechu 955

Doporučená literatura

  • Charles R. BOWLUS,The Battle of Lechfeld and Its Aftermatch, August 955, Aldershot 2006, 223 s.
  • Petr ČORNEJ; Pavel BĚLINA, Slavné bitvy naší historie, Praha 1993, 271 s.
  • Hagen KELLER, Otoni. Jindřich I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II., Praha 2004, 119 s.
  • Josef ŽEMLIČKA, Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali, Praha 2005, 497 s.
  • Bitva na Lechu 955
    10. srpna

    955 Bitva na Lechu

    Bitva na Lechu, též často označována jako bitva na Lešském poli či bitva na řece Lechu, se odehrála v polovině desátého století jihovýchodně od bavorského města Augsburg. Znamenala s jedinou výjimkou konec éry kočovných nájezdných kmenů, které pustošily po staletí od pádu Římské říše Evropu.

    Výjimkou byl krátkodobý vpád Mongolů ve třináctém století, který znamenal zkázu především pro potomky Maďarů, poražených v bitvě na Lechu.

    › číst dále

  • Bitva u Chlumce 1126
    18. února

    1126 Bitva u Chlumce

    V roce 1055 prosadil kníže Břetislav I. nový nástupnický řád tzv. seniorát (stařešinství). Podle tohoto řádu měla vláda v Čechách připadnout vždy nejstaršímu mužskému členovi přemyslovské dynastie. Pro mladší členy rodu byly na Moravě zřízeny údělná knížectví.

    Nástupnický princip seniorátu se ale dlouho nesvědčil a byl mnohokrát porušován. Jedním z případů kdy došlo porušení pravidel stařešinského řádu byl nástup Soběslava I. (1125 – 1140)...

    › číst dále

  • Bitva na Moravském poli 1278
    26. srpna

    1278 Bitva na Moravském poli

    13. století představovalo v dějinách západní i střední Evropy období poměrně rychlého hospodářského rozvoje doprovázeného populačním růstem. V důsledku německé kolonizace, feudalizace a šíření západní kultury došlo mj. k užšímu připoutání oblastní středovýchodní Evropy (Polska, českých zemí, Uher a Pobaltí) k západnímu evropskému kulturnímu okruhu.

    Na rozdíl od Polska a Uher nebyly české země výrazněji postižené tatarskými nájezdy. Vláda posledních Přemyslovců tak proto může být spojována s hospodářskou stabilizací i zahraničněpolitickým posílením vlivu českého státu...

    › číst dále

  • Bitvy na Vítkově a pod Vyšehradem 1420
    14. července

    1420 Bitvy na Vítkově a Vyšehradě

    Poměrně rychlý rozvoj společnosti, hospodářství a kultury v západní a střední Evropě v období vrcholného středověku, tj. od 11. do poloviny 14. století, vystřídala od poloviny 14. století krize. Pilíře, na nichž středověká feudální společnost dosud pevně stála, začaly jevit první známky eroze.

    Obyvatelstvo pravidelně sužovaly a likvidovaly morové rány (ta největší v polovině 14. století). To narušovalo ekonomický systém, kolaboval dálkový obchod a zhoršovalo se postavení poddaných...

    › číst dále

  • Bitva u Tachova 1427
    3. – 4. srpna

    1427 Bitva u Tachova

    Druhá polovina 14. století se ve většině tehdejší Evropy nesla ve znamení hluboké hospodářské a společenské krize. V letech 1378–1417 byla navíc umocněna papežským schizmatem, stavem, kdy se o vedení církve přeli dva či dokonce tři jmenovaní papežové.

    Tato situace vyvolala několik pokusů o reformu církve, resp. i celé feudální společnosti. Nejúspěšnějším z nich se stalo husitské hnutí, které předznamenalo daleko rozsáhlejší turbulence, jež o sto let později následovaly v podobě německé reformace...

    › číst dále

  • Bitva u Domažlic 1431
    14. srpna

    1431 Bitva u Domažlic

    Husitská revoluce, která v letech 1419–1434/36 zachvátila Čechy a částečně i další země Koruny české, byla důsledkem hluboké hospodářské a společenské krize. Jako její rozbuška posloužila smrt vlivného kazatele a učence Jana Husa upáleného 1415 v Kostnici na popud katolické církve.

    Odkazem jeho myšlenek na nápravu církve, resp. i celé feudální společnosti se inspirovaly široké vrstvy české společnosti od chudiny a venkovského lidu až po měšťanstvo a šlechtu...

    › číst dále

  • Bitva u Lipan 1434
    30. května

    1434 Bitva u Lipan

    Husitská revoluce, která počínaje rokem 1419 zachvátila Čechy a částečně i ostatní země Koruny české, byla důsledkem hospodářské krize a hlubokých sociálních rozporů. Své přívržence našly Husovy myšlenky na nápravu církve i celé společnosti zejména mezi českým měšťanstvem, rytířstvem a chudinou.

    Záhy husité na obranu proti vnějšímu (katolická církev, papež, král a později císař Zikmund Lucemburský a jimi organizované křížové výpravy) i vnitřnímu nepříteli (katolická šlechta, církev a jejich spojenci) vytvořili značnou obávanou vojenskou sílu...

    › číst dále

  • Bitva u Moháče 1526
    29. srpna

    1526 Bitva u Moháče

    Bitva u Moháče přímo souvisí s obléháním Vídně, které se však konalo až tři roky po bitvě odehrávající se roku 1526 v jižních Uhrách. Pro české země znamenala tato střetnutí klíčové okamžiky v jejich dějinách.

    Po smrti Vladislava Jagellonského v roce 1516 nastoupil na český a uherský královský trůn jeho nezletilý (tehdy desetiletý) syn Ludvík. Pro šlechtu v obou zemích to znamenalo další uvolnění královské moci a tím pádem vzrůst její síly...

    › číst dále

  • Bitva na Bílé hoře 1620
    8. listopadu

    1620 Bitva na Bílé hoře

    Situace v Evropě před vypuknutím třicetileté války byla již řadu let napjatá. Nejprudší sváry a války ve střední Evropě (např. Šmalkaldská válka) mezi protestanty a katolíky byly zažehnány augšpurským náboženským mírem z roku 1555 prosazujícím heslo Cuius regio, eius religio (Koho vláda, toho náboženství), nicméně spory doutnaly i nadále.

    Na základě augšpurského míru vystupovali Habsburkové jakožto panovníci, jejichž poddaní měli volit náboženství jimi praktikované, tedy katolické. Problémem ovšem bylo uplatnění tohoto práva...

    › číst dále

  • Bitva u Jankova 1645
    6. března

    1645 Bitva u Jankova

    V letech 1618–1648 zachvátil území téměř celé Evropy konflikt, který vstoupil do dějin pod označením třicetiletá válka. Konflikt byl vyvrcholením dlouhotrvajících nábožensko-mocenských sporů mezi zeměmi katolického a protestantského tábora. Vyhozením císařských místodržících z oken Pražského hradu dne 23. května 1618 začala první fáze třicetileté války, tzv. válka česká (1618–1620).

    První etapa byla ukončena porážkou českých nekatolických stavů v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620...

    › číst dále

  • Bitva u Chotusice 1742
    17. května

    1742 Bitva u Chotusic

    V říjnu 1740 zemřel ve Vídni poslední mužský příslušník habsburského rodu císař Karel VI. Během svého života věnoval značné politické úsilí prosazení dokumentu Pragmatická sankce. Tento zákon vydaný již v roce 1713 upravoval nástupnictví v mužské a ženské linii, zajišťoval rovněž nedělitelnost habsburských území a to i v případě, že dědičkou bude pouze ženský potomek.

    Vzápětí po smrti Karla VI. vystoupila navzdory dohodnutým úmluvám proti nástupnictví jeho nejstarší dcery Marie Terezie koalice evropských států v čele s Pruskem, Bavorskem a Francií...

    › číst dále

  • Bitva u Lovosic 1756
    1. října

    1756 Bitva u Lovosic

    Bitva u Lovosic byla prvním významným střetnutím, které se odehrálo během konfliktu známého pod označením sedmiletá válka. V polovině 18. století došlo na politické mapě Evropy k výrazným změnám. Vznikly nové koalice států, v nichž se proti sobě postavily na jedné straně Rakousko, Francie, Švédsko a Rusko a na straně druhé Velká Británie a Prusko.

    Po prohraných válkách o dědictví rakouské ve 40. letech 18. století se císařovna Marie Terezie nehodlala smířit se ztrátou rozsáhlých území Slezska a Kladska...

    › číst dále

  • Bitva u Štěrbohol 1757
    6. května

    1757 Bitva u Štěrbohol

    V první polovině 18. století došlo v Evropě k vážné diplomatické krizi, která bývá označována jako tzv. zvrat aliancí. Krizi předcházela eskalace napětí mezi Velkou Británií a Francií v oblasti severoamerických kolonií. Od roku 1754 byly de facto obě velmoci na severoamerickém kontinentě ve válečném stavu.

    Francie a Velká Británie hledaly proto v Evropě nové spojenecké svazky. Na základě diplomatických jednání rakouského kancléře Václava Antonína Kounice na francouzském dvoře došlo k překonání tradiční dědičné rivality mezi Francií a Habsburskou monarchií...

    › číst dále

  • Bitva u Kolína 1757
    18. června

    1757 Bitva u Kolína

    Bitva u Kolína patří mezi nejdůležitější střetnutí Sedmileté války, které zásadně ovlivnilo dějiny českých zemí. Tato bitva nebyla rozhodujícím momentem ovlivňující jednoznačně výsledek války, ovšem značně poznamenala její vývoj. Proběhla totiž na počátku války, která měla trvat ještě dalších šest let.

    Na druhou stranu znamenala setrvání českých zemí v Habsburské monarchii, ovšem bez Slezka, jež bylo po válce definitivně uznáno jako součást Pruska. Slezko mělo nadále sdílet jiný osud než zbylé české země...

    › číst dále

  • Bitva u Slavkova 1805
    2. prosince

    1805 Bitva u Slavkova

    Bitva u Slavkova je jedno z nejvýznamnějších střetnutí napoleonských válek, které Napoleon Bonaparte považoval za své nejlepší vítězství vůbec. Bitva se odehrála na Moravě nedaleko dnešního Slavkova u Brna na počátku prosince roku 1805 a znamenala nejen porážku Třetí protifrancouzské koalice, ale i stabilizaci francouzské moci a dominance na kontinentě.

    Francouzská revoluce, ať už jakkoliv krvavá, nespravedlivá, vrážející klíny mezi různé vrstvy společnosti, ničící či znásilňující ostatní myšlenkové proudy a starý řád, navenek proklamovala hesla rovnost, svornost a bratrství...

    › číst dále

  • Bitva u Hradce Králové 1866
    3. července

    1866 Bitva u Hradce Králové

    Bitva u Hradce Králové, nazývaná také často jako bitva u Chlumu či bitva u Sadové, byla nejvýznamnějším a rozhodujícím střetnutím Prusko-rakouské války roku 1866. Odehrála se na území tehdejší habsburské monarchie nedaleko dvou významných pevností – Josefova a Hradce Králové.

    Od dob sedmileté války uběhlo již několik dekád, ovšem nic se nezměnilo na tom, že ve středoevropském prostoru vedle sebe existovaly dvě silné monarchie, které se dostávaly do častých sporů pro snahu o dominanci nad regionem...

    › číst dále

  • Bitva u Zborova 1917
    2. července

    1917 Bitva u Zborova

    Bitva u Zborova představuje jedno z nejmenších střetnutí, které bylo do projektu Bellum.cz zařazeno, a to co do počtu zúčastněných vojáků, tak i do rozlohy bojiště či výsledků pro další vývoj války.

    Důsledky této neveliké bitvy, jenž se odehrála během První světové války na západní Ukrajině poblíže ukrajinského města Tarnopole (východně od Lvova), však byly zásadní pro další formování československých jednotek v Rusku, ale především pro zdárný rozvoj, podporu a uznání myšlenek Československého zahraničního odboje...

    › číst dále