Historický kontext
Poměrně rychlý rozvoj společnosti, hospodářství a kultury v západní a střední Evropě v období vrcholného středověku, tj. od 11. do poloviny 14. století, vystřídala od poloviny 14. století krize. Pilíře, na nichž středověká feudální společnost dosud pevně stála, začaly jevit první známky eroze. Obyvatelstvo pravidelně sužovaly a likvidovaly morové rány (ta největší v polovině 14. století). To narušovalo ekonomický systém, kolaboval dálkový obchod a zhoršovalo se postavení poddaných.
Prostí lidé postrádali existenčních jistot. Duchovní poslání katolické církve ustupovalo do pozadí úměrně růstu její politické a hospodářské moci. Její autorita byla navíc v letech 1378 – 1417 vážně otřesena papežským schizmatem, stavem, kdy se o vedení církve přeli dva či dokonce tři papežové. Tato situace vyvolala několik pokusů o reformu církve, resp. i celé feudální společnosti.
Nejúspěšnějším z nich se stalo české husitské hnutí, které vzešlo z myšlenek reformního teologa a kazatele Jana Husa. O století později, již na prahu novověku, z něj čerpala i německá reformace. Husitské hnutí se rychle rozšířilo ve vnitřních Čechách, méně pak i ve vedlejších zemích Koruny české. K jeho přívržencům patřili zejména čeští měšťané, rytíři, prostý venkovský lid a chudina.
Vše vyvrcholilo formou revolučních událostí let 1419 – 1434/36. Na obranu proti vnějšímu (katolická církev, papež, král a později císař Zikmund Lucemburský a jimi organizované křížové výpravy) i vnitřnímu nepříteli (katolická šlechta, katolická církev a jejich spojenci) husité vytvořili značnou obávanou vojenskou sílu a promyšlenou taktiku boje.
Protivníci je nedokázali porazit silou, jejich neúspěchem skončily i všechny čtyři křížové výpravy: 1420, 1421 – 1422, 1427, 1431. Teprve diplomatická jednání (v Basileji 1433) a postupný vnitřní rozkol mezi husity napomohly k ukončení konfliktu (Lipany 1434, potvrzení kompaktát 1436 Zikmundem Lucemburským).
Předchozí události
Po Husově upálení v Kostnici (1415) výrazně vzrostly nespokojenost v české společnosti i odpor vůči katolické církvi, příp. jiným feudálním autoritám. Za počátek revoluce akt bývá považována krvavá novoměstská pražská defenestrace z 30. 7. 1419. Záhy umírá král Václav IV. a země se propadá do chaosu, v němž se husitům daří prosazovat své cíle a ovládnout mnohá sídla a území.
Začala první etapa revoluce (tj. 1419 – 1420) charakteristická živelností a formováním vojenské síly husitů za účelem obrany rodícího se hnutí. S cílem vymýtit kacířství a získat po svém zesnulém bratrovi vládu nad českými zeměmi zorganizoval s posvěcením papeže římský král Zikmund Lucemburský na jaře roku 1420 křížovou výpravu. Ta vtrhla v květnu do Čech a celkových počtem vojáků představovala do té doby největší cizí armádu, která kdy vstoupila na naše území.
Odhady jejího stavu se pohybují od střízlivých 30 000 do stěží reálných 100 000 mužů, nejčastěji bývá uváděno 50 000 – 60 000 mužů (tento počet byl za husitských válek ještě překován, a to 4. křížovou výpravou roku 1431 čítající údajně okolo 100 000 mužů). Proti nim mohli husité postavit stěží celkem 30 000 svých ozbrojenců, z větší části původem rolníků a řemeslníků bez bojových zkušeností.
Mezi nimi často bojovaly i ženy a děti, leč ani jim nechybělo odhodlání raději položit život než ztratit svou víru a přesvědčení. Úder křižáckých vojsk směřoval na Prahu, hlavní město království a centrum husitského hnutí, kde se mělo rozhodnout o jeho další existenci. Na pomoc svým pražským bratřím se vypravili husité z jižních (táborité), severozápadních (žatecko-lounský svaz) a východních (orebité) Čech.
V době bitvy na Vítkově tak mohlo dobře opevněnou a předzásobenou Prahu hájit 12 000 – 30 000 vesměs špatně vyzbrojených a vycvičených bojovníků. Situaci stěžoval ovšem fakt, že se dva ze tří strategických opěrných bodů v bezprostřední blízkosti Prahy – pevnosti Vyšehrad a Pražský hrad – nacházely v rukách Zikmundových stoupenců. Třetím strategickým bodem byl neopevněný vrch Vítkov. Právě tudy a přes vedlejší Špitálské pole vedla nejvhodnější cesta, jak Prahu dobít.
Husitské vedení proto pověřilo tábority v čele s Janem Žižkou jeho obranou. Vzhledem k ostrým svahům byl útok na Vítkov možný pouze z východu. Tento úsek nechal Žižka důkladně opevnit palisádou a dvěma dřevěnými sruby. Začátkem července již většina křižáckých vojsk v čele se Zikmundem ležela před Prahou.
Průběh bitvy na Vítkově
Finanční tíseň neumožňovala Zikmundovi tažení protahovat, namísto zdlouhavého obléhání Prahy se proto rozhodl pro okamžitý útok. Ten byl plánován ze tří stran. Hlavní voj měl směřovat přes Špitálské pole a Vítkov, doplněn měl být výpadem z Vyšehradu a přes Karlův most. V cestě tomuto plánu stálo jediné – opevněný vrch Vítkov a na něm Žižka a jeho lidé (prameny hovoří o pouhých 26 mužích a 3 ženách!).
14. července se hlavní část křižáckého vojska přebrodila na pravý břeh Vltavy a začala předstírat útok v oblasti Špitálského pole. Jiné oddíly v počtu přibližně 7 000 – 8 000 těžkooděných jezdců převážně z Míšně a Rakouska vedených míšenského markrabětem Fridricha IV. Bojovného a Pippem z Ozory podnikla z východu útok na Žižkovy pozice na Vítkově.
Díky úzké přístupové cestě a houževnatosti obránců nedokázali prosadit svou početní převahu. Přesto se situace po čase stávala kritickou a několika útočníkům se již podařilo proniknout do srubu. V pravou chvíli však do boje zasáhly posily střelců a cepníků vyslaných z Prahy. V protiútoku, jehož efekt husité znásobili bojovým pokřikem, byli křižáci zahnáni na útěk. Mnozí z nich zahynuli pádem ze svahu Vítkova. K dalšímu útoku se demoralizovaní křižáci již nezmohli.
Jediná hodina boje a hrdinství hrstky husitských bojovníků rozhodlo o osudu první křížové výpravy a možná i o budoucnosti celého husitského hnutí. Samotná potyčka si na straně křižáků vyžádala zhruba 100 – 300 obětí, na straně obránců odhady chybí. K frustraci Zikmundova vojska se v následujících dnech přidaly problémy při vyplacení žoldu a požár v jeho ležení. V této situaci Zikmundovi nezbývalo nic jiného, než na záměr dobýt Prahu rezignovat a 1. křížovou výpravu proti husitům rozpustit. Sám se ještě 28. července nechal ve Svatovítské katedrále (Pražský hrad ovládaly jeho jednotky) korunovat českých králem, poté se ale i on stáhl do bezpečí Kutné Hory.
Tím pominulo akutní ohrožení Prahy a její spojenci se mohli vrátit domů. Situace ve městě však zůstávala komplikovaná. Nebezpečí představovaly obě strategické pevnosti, Vyšehrad a Pražský hrad, které i nadále byly v držení Zikmundových věrných. Pražané se proto rozhodli oblehnout Vyšehrad, jehož posádce o síle 4 000 mužů velel moravský šlechtic Jan Všembera z Boskovic.
Na pomoc pražanům v říjnu opět přišli husité z celých Čech. Vyšehradu hrozilo brzké vyhladovění. Jeho velitel byl proto se svými obléhateli nucen uzavřít dohodu, v níž se výměnou za slib volného odchodu zavázal předat pevnost husitům v případě, že jej do 1. listopadu do 9. hodiny (jiné práce uvádějí do 8. hodiny) ranní z obležení nevysvobodí Zikmundova vojska. Ta se již znovu blížila ku Praze, aby svedla bitvu, která měla prolomit obklíčení Vyšehradu a za pomoci jeho posádky a výpadu z Pražského hradu následně vést i k dobytí města.
Průběh bitvy pod Vyšehradem
Stavy obou stran byly tentokrát o poznání vyrovnanější. I tentokrát měla početní převahu Zikmundova armáda složená z uherských a německých žoldnéřů a z moravských a českých stoupenců římského krále, dohromady 16 000 – 20 000 vojáků. Proti nim stálo na poli před Vyšehradem asi 15 000 husitských bojovníků pod vedením Hynka Krušiny z Lichtenburka. Jejich obranné postavení bylo ze všech stran posíleno pásmem příkopů, náspů a několika dřevěnými sruby. K útoku dal Zikmund pokyn 1. listopadu v odpoledních hodinách.
Otázkou zůstává, zda byl obeznámen s dohodou vyšehradské posádky s husity. Ta každopádně tuto dohodu dodržela a odmítla do bojů zasáhnout, neboť již bylo po 9. hodině ranní. Útok proti husitům byl veden z jihu. Zatímco Uhři a Němci při něm útočili čelně, Moravané učinili navzdory obtížnému terénu obchvat zleva. Jejich úsilí přineslo dílčí úspěch, podařilo jim obrannou linii husitů narušit a donutit je částečně ustoupit. Hynek Krušina na tuto kritickou situaci reagoval povoláním záloh a spolu s nimi se vrhl do protiútoku, při kterém byli Zikmundovi vojáci obráceni na ústup a mnozí, zejména z řad Moravanů, pobyti.
Výsledek
Úspěch husitů dokazuje i nepoměr v počtu ztrát. Odhady hovoří na straně husitů o 30 padlých, na straně jejich protivníků se počet obětí mohl pohybovat okolo 500. Jan Všembera vydal Vyšehrad pražanům a jeho posádce byl umožněn volný odchod. I druhý Zikmundův pokus o dobytí hlavního města českého království skončil neúspěchem.
Historický význam
Léta 1419 – 1420 představují v husitské revoluci její první fázi, dobu naplněnou idealismem, energií a odhodláním, zároveň však období, kdy celé hnutí bylo zatím velmi mladé a zranitelné. Vítězství husitů v bitvách na Vítkově a u Vyšehradu zabránilo cizí i domácí reakci zadusit tento plamen a umožnilo mu plně se rozhořet.
Husitští bojovníci a jejich velitelé (zvláště Jan Žižka) si jimi vydobyli respekt i v zahraničí. Ani tato vítězství ale nedokázaly nepřátele odradit od dalších a dalších pokusů navrátit vojenskou cestou situaci v Čechách do původního stavu a přivést zdejší obyvatele zpět do lůna katolické církve.
Autor: RNDr. et PhDr. Aleš Nováček, Ph.D.
Vědomostní test
Otestujte si svoje znalosti o bitvách na Vítkově a pod Vyšehradem v online kvízu.
