Historický kontext
Bitva na Lechu, též často označována jako bitva na Lešském poli či bitva na řece Lechu, se odehrála v polovině desátého století jihovýchodně od bavorského města Augsburg. Znamenala s jedinou výjimkou konec éry kočovných nájezdných kmenů, které pustošily po staletí od pádu Římské říše Evropu. Výjimkou byl krátkodobý vpád Mongolů ve třináctém století, který znamenal zkázu především pro potomky Maďarů, poražených v bitvě na Lechu.
Mezi zmíněné kočovné nájezdné kmeny lze zařadit známé Huny v čele s jejich nejmocnějším vládcem Attilou, který pustošil prakticky celou Evropu na konci starověku.
Dalším významným kočovným etnikem byli např. Avaři, usadivší se v Uherské nížině a v jejím okolí. Od poloviny 6. století do počátku 9. století si dokázali podrobit řadu slovanských kmenů nedávno zde usazených při tzv. stěhování národů. Avaři byli částečně poraženi Sámovou říší, která bývá pokládána za první slovanský státní útvar na našem území, což však není zcela jisté. Nicméně brzy po definitivním pádu Avarů vznikla v oblasti Velkomoravská říše, která v době svého rozkvětu zahrnovala i části Uherské nížiny. Centrum říše se nacházelo na území dnešní jižní Moravy a západního Slovenska.
Velkomoravská říše se pak stala obětí vpádu dalšího kočovného etnika – Maďarů. Ti vstoupili do Uherské nížiny pod vedením vůdce Arpáda na přelomu 9. a 10. století a ihned začali být reálnou hrozbou pro celou západní, střední, ale i jižní Evropu.
Jmenovaná kočovná etnika měla mnoho stejných rysů. Především vždy přicházela z rozsáhlých stepních oblastí Asie. Kromě klasického kočovného způsobu života se často vyznačovala kořistným způsobem obživy, který zaručoval bojovníkům určité bohatství, dostatek stravy a případnou otrockou práci podrobeného obyvatelstva. Usazené převážně zemědělsky orientované obyvatelstvo Evropy, které bylo relativně bohaté, bylo pro tyto kmeny vítaným cílem. A také cílem poměrně bezbranným.
Předchozí události
Po úpadku a pádu Římské říše nebyl (kromě Byzance na Balkáně) až na výjimky žádný konsolidovaný státní útvar natolik silný, aby mohl jejich řádění zabránit. Tyto kmeny se navíc vyznačovaly vojenskou taktikou, která měla často nad místními vojsky a jejich způsobem boje v určitých ohledech převahu. Spočívala především ve využívání rychlých koní a krátkých luků s dostatečnou zásobou šípů.
Pokud narazily takové oddíly na nepřítele (často pěšího), využívaly rychlého úderu – vystřelení šípů a okamžitého ústupu tak dlouho, až se nepřátelská sestava rozpadla. Velmi výhodná byla tato taktika také pro drancování rozsáhlých krajů, jelikož zaručovala bojovníkům značnou mobilitu a moment překvapení.
Tyto faktory doplněné o velký respekt nebo spíše strach pak znamenaly jednoduchá vítězství na bojišti. Maďaři si v první polovině desátého století zachovávali punc zdatných a obávaných bojovníků. Jejich houfy projížděly střední Evropou, ale často se dostávaly až do Francie a Itálie, aby zde získaly pleněním prostředky k obživě a obohacení. Ostatně evropské křesťanské země nesužovali jen oni.
Ze severu přicházelo nebezpečí ve formě Vikingů drancujících především pobřeží a díky řekám i vnitrozemí Francie a Anglie, ale i dalších zemí. Z jihu naopak pronikala arabská vojska přinášející muslimskou víru pro „nevěřící psy“. Křesťanská civilizace se ocitla v největším nebezpečí od dob stěhování národů. Nelze se proto divit, že právě v této době sílilo cítění, že nastává očekávaný druhý příchod Krista a s ním spjatý konec světa.
Průběh bitvy na Lechu
Po několika zdařilých nájezdech, které vylidnily mnohé kraje střední a západní Evropy, se vydalo maďarské vojsko v létě roku 955 na další výpravu údolím Dunaje směrem do Bavorska.
Proti nim svolal vojsko významný panovník Východofrancké říše Ota I., který později proslul především založením Svaté říše římské (přetrvávající až do 19. století) poté, co byl korunován papežem na císaře.
Ovšem v roce 955 byly starosti Oty zcela jiné. Snažil se postavit co nejsilnější armádu, která by zabránila Maďarům proniknout hlouběji do jeho říše. Sasové byli přitom vázáni bojem se slovanskými kmeny a tak se nedaleko Augsburgu shromáždily především bavorské a francké sbory doplněné pomocným sborem českého spojence Boleslava I. Velitelem českých oddílů byl pak pravděpodobně jeden z Boleslavových synů. Sám český kníže Boleslav I. se bitvy na Lechu osobně nezúčastnil, neboť se potýkal s maďarskými útoky v oblasti Moravy.
Vojsko mělo za úkol osvobodit obležený Augsburg, kde se hrstka obránců v čele s místním biskupem držela proti mnohonásobné přesile.
Počet mužů bojujících na obou stranách bývá interpretován značně odlišně. Zprávy dobových kronik hovoří o 50 000 maďarských bojovnících a zhruba 10 000 těžkooděných vojáků na německé straně. Některé studie uvádějí střízlivější čísla kolem 7000 vojáků na německé a 8000 jezdců na maďarské straně. Ovšem jde pouze o velmi hrubé odhady. Zda mají pravdu kroniky, či jde o nadsazení počtu nepřátelských sil, jak bývalo místy zvykem, se již nedozvíme.
Ráno před zahájením boje si panovník i jeho vojsko vyprosili nebeskou podporu a po mši složil Ota slib sv. Vavřinci, do jehož rukou odevzdal život svůj, svého vojska i dalšího osudu střední Evropy. Věděl, že pokud by byl v bitvě poražen, znamenalo by to s nejvyšší pravděpodobností jeho smrt, jelikož rychlým maďarským koním nedokázala těžká jízda uprchnout.
Východofrancký král Oto I. seřadil vojsko do linie počínající bavorskými oddíly, za kterými se řadily oddíly francké a švábské mezi nimiž se nacházel i panovník. Zálohu tvořil pomocný český sbor umístěný nedaleko tábora.
Bitva na Lechu mohla být pro spojené síly Oty ztracena ještě dříve než začala. Velkému oddílu mobilní maďarské jízdy se totiž podařilo dostat do týla německých jednotek a nepozorována se přihnala až do blízkosti českých jezdců. Úder přesily byl pro zhruba 1000 mužů českého sboru osudný, vykrvácel v záplavách šípů. Podobně dopadly i blížící se švábské jednotky.
Vítězní Maďaři se ovšem vrhli do německého tábora, aby zde loupili, což byla zásadní chyba tolikrát se opakující v dějinách válek. Ota dokázal odrazil klamný čelní útok nepřítele a zavelel k napadení zaneprázdněných Maďarů ve svém týlu. Z druhé strany přitom zaútočil vévoda Konrád a maďarské jezdectvo, svírané u tábora ze dvou stran, bylo brzy rozprášeno.
Poté Ota nařídil frontální útok proti zbylým Maďarům před svou první linií. I oni byli brzy rozehnáni, když nedokázali použít svou taktitu ostřelování ze vzdálenosti a protivník se k nim dokázal přiblížit dostatečně blízko. V boji muže proti muži pak měly německé jednotky jednoznačnou převahu. Bitva skončila s velkými ztrátami na obou stranách, ovšem maďarská armáda byla prakticky zdecimována. Podobně ale dopadl oddíl český a švábský.
Výsledek
Ztráty utržené v bitvě se značně liší, stejně jako počty mužů nastoupených k bitvě. Jejich představení by bylo značně nepřesné, proto raději uvedeme pouze proporcionální ztráty. Ty mohly v táboře Oty I. činit zhruba třetinu mužů. U Maďarů pak byly podstatně vyšší, snad dvě třetiny. Jejich ztráty však vyšplhaly především při ústupu. Někteří historikové se domnívají, že bitva na Lechu byla jen první z několika srážek, které decimovaly maďarské vojsko.
Další úbytek mužstva prý Maďaři zaznamenali díky rozzuřenému domácímu obyvatelstvu útočícímu na drobné hloučky nájezdníků a díky rozvodněným řekám, které museli při soustavném tlaku protivníka překonávat. Do jejich domoviny se vrátila pouze velmi malá část bojovníků.
Historický význam
Drtivá porážka maďarského vojska v bitvě na Lechu znamenala konec dalších nájezdů. Střední Evropa tak byla po několik staletí až do nájezdu Mongolů ušetřena dalších rychlých útoků kočovných kmenů. Pro samotné Maďary znamenala bitva také významný předěl v dějinách.
V důsledku porážky museli opustit kočovný způsob života a relativně rychle přešli k životu zemědělskému. Díky tomu a také díky přijetí křesťanství jakožto významného státotvorného činitele mohl za půl století vzniknout uherský stát, jenž se stal důležitou součástí středoevropského prostoru.
Českému království pak byl tento útvar často protivníkem jakož i spojencem. Nicméně ukončení nájezdů znamenalo pro český stát možnost dalšího rozkvětu bez častého zkázonosného plenění.
Autor: Mgr. et Mgr. Jan Rája
Vědomostní test
Otestujte si svoje znalosti o bitvě na Lechu v online kvízu.
