Historický kontext
Druhá polovina 14. století se ve většině tehdejší Evropy nesla ve znamení hluboké hospodářské a společenské krize. V letech 1378–1417 byla navíc umocněna papežským schizmatem, stavem, kdy se o vedení církve přeli dva či dokonce tři jmenovaní papežové. Tato situace vyvolala několik pokusů o reformu církve, resp. i celé feudální společnosti. Nejúspěšnějším z nich se stalo husitské hnutí, které předznamenalo daleko rozsáhlejší turbulence, jež o sto let později následovaly v podobě německé reformace.
Husitství vzniklo primárně za účelem nápravy katolické církve a bylo postaveno na myšlenkách významného českého kazatele, učence a teologa Jana Husa. V krátké době se rozšířilo zejména ve vnitřních Čechách, méně pak i ve vedlejší zemích Koruny české a vyvrcholilo ve formě revolučních událostí let 1419–1434/36.
K příznivcům husitství patřili zejména čeští měšťané, rytíři, prostý venkovský lid a chudina. Na obranu proti vnějšímu (katolická církev, papež, král a později císař Zikmund Lucemburský a jimi organizované křížové výpravy) i vnitřnímu nepříteli (katolická šlechta, církev a jejich spojenci) vytvořili husité značnou vojenskou sílu a promyšlenou taktiku boje. Jejich vítězství pokračovala i po smrti přední osobnosti revoluce a údajně nikdy neporaženého vojevůdce Jana Žižky († 1424).
Neúspěchem protivníků skončily i všechny čtyři křížové výpravy 1420, 1421/22, 1427, 1431. Teprve jednání obou stran (v Basileji 1433) a postupný vnitřní rozkol mezi husity napomohly k ukončení konfliktu (Lipany 1434, potvrzení kompaktát 1436 Zikmundem Lucemburským).
Předchozí události
Úspěchy husitů vedených knězem a schopným stratégem Prokopem Holým v bitvách u Ústí nad Labem 1426 a u Světlé 1427 umožnily přenést břímě války mimo vlastní území Čech. Husité vysílali do okolních zemí výpravy (spanilé jízdy) za účelem kořistění i šíření myšlenek.
Tato smělost vyvolávala zvláště v německém prostoru zvýšený zájem proti tomuto zakročit silou. Římský, uherský a formálně i český král Zikmund Lucemburský se po porážkách v 1. a 2. křížové výpravě stavěl coby prozíravý panovník k podobným myšlenkám skepticky, navíc byl zaměstnán situací v Uhrách. Iniciativy se proto chopil braniborský markrabě Fridrich I. z rodu Hohenzollernů, kterému se podařilo přimět papeže k vyhlášení 3. křížové výpravy.
Malý zájem šlechty na tomto tažení byl nucen kompenzovat i verbováním prostých sedláků. Když uprostřed léta 1427 vtrhlo toto křižácké vojsko do jihozápadních Čech, čítalo společně s oddíly plzeňského landfrýdu přibližně 25 000 mužů. Od počátku však bylo poněkud paralyzováno spory mezi Fridrichem a trevírským arcibiskupem Otou z Ziegenheinu, jenž byl pověřen vrchním velením.
Sebevědomí křižákům nepřidalo ani neúspěšné obléhání husitského Stříbra, odkud útočníci ustoupily k Tachovu poté, co se dozvěděli o blížících se husitských vojích vedených Prokopem Holým.
Průběh bitvy u Tachova
Křižáci se rozhodli svůj tábor rozložit severně od města Tachova a vyčkávali na příchod protivníka. Aby zbrzdili jeho postup a získali čas na přípravu bitvy, vyslali 2. srpna proti husitům 3000 svých jezdců v čele s Jindřichem z Plavna.
Ti se však ještě týž večer vrátili zpět, aniž by se odhodlali husity napadnout. Den nato, dříve než mohlo dojít k bitvě, vykonal všudypřítomný strach a demoralizace uvnitř křižáckého vojska své. Postupně opouštělo stanovené pozice stále více jejich oddílů prchaje přitom k hranicím.
Když 4. srpna konečně husitské vojsko přitáhlo k Tachovu, nalezlo již víceméně opuštěný tábor a se zbytky zadního voje si lehce poradilo. Tužší odpor kladly jen jednotky plzeňského landfrýdu, které se stáhly za městské hradby, a i ty nakonec po týdnu obléhání (11. srpna) kapitulovaly.
Výsledek
Podobně jako v bitvě u Domažlic o čtyři roky později se boje u Tachova obešly bez větších ztrát na životech. Ty lze na husitské straně považovat za zanedbatelné, na straně křižáků, zvláště pak v oddílech plzeňského landfrýdu, se mohly pohybovat v řádu stovek.
Podobného čísla by dosahovaly nejspíš i počty těch, kteří upadli do husitského zajetí. Osud 3. křížové výpravy dokazuje, jakého respektu se husitští bojovníci v cizině těšili. Aura jejich neporazitelnosti evokovala u protivníků panický strach a dokázala vyhrávat bitvy stejně efektivně jako husitské zbraně a taktika.
Historický význam
Snadné odražení 3. křížové výpravy upevnilo uvnitř husitského hnutí hegemonii radikálů – táboritů, sirotků a jejich polních vojsk. Nejmocnějším představitelem revolučních Čech se stal vůdce táboritů a vítěz bitvy u Tachova Prokop Holý, radikální strana načas posílila své pozice dokonce i v Praze.
Tíha bojů a válečných útrap byla z Čech více přesunuta za jejich hranice. Rozsáhlé oblasti Bavorska, Falce, Saska, Lužice, Slezska, Moravy či dnešního Slovenska, tedy nejčastější cíle spanilých jízd, poznaly kruté časy. Z pohledu vojenské síly husité dosáhli svého vrcholu, který přetrval až do začátku 30. let.
Autor: RNDr. et PhDr. Aleš Nováček, Ph.D.
Vědomostní test
Otestujte si svoje znalosti o bitvě u Tachova v online kvízu.
