Historický kontext
Bitva u Kolína patří mezi nejdůležitější střetnutí sedmileté války, které zásadně ovlivnilo dějiny českých zemí, ovšem dnes se mu nedostává dostatečné pozornosti. Tato bitva nebyla rozhodujícím momentem ovlivňující jednoznačně výsledek války, ovšem značně poznamenala její vývoj. Proběhla totiž na počátku války, která měla trvat ještě dalších šest let.
Na druhou stranu znamenala setrvání českých zemí v habsburské monarchii, ovšem bez Slezska, které bylo po válce definitivně uznáno jako součást Pruska. Slezsko mělo nadále sdílet jiný osud než zbylé české země.
V polovině 18. století byla Evropa svědkem doposud nejvýznamnější změny své politické mapy. Staré koalice států, které existovaly po generace se rozpadly. Naopak země stojící proti sobě mnoho desetiletí až staletí se staly novými spojenci. To značilo brzký příchod velké války, která měla probíhat nejen v Evropě, ale i v Severní Americe a v Indii, případně drobnější šarvátky také na dalších místech kam sahala moc do války zapojených mocností. Ne nadarmo nazývá např. Winston Churchill sedmiletou válku „první světovou válkou“.
Prvotním důvodem k válce byla přitom zpočátku rakouská provincie, součást českých zemí – Slezsko. Jméno toho kdo měl největší zásluhy na rozpoutání války, má též mnoho dočinění s českými zeměmi. Byl jím totiž kancléř Václav Antonín hrabě Kounic, příslušník moravské šlechty se sídlem v dnešním Slavkově u Brna a přední diplomat Marie Terezie. Lze bezpečně tvrdit, že patřil k nejvýznamnějším osobnostem ovlivňujícím politické dění své doby.
Po příklonu Británie (dosavadního spojence habsburské monarchie) k Prusku vyslala císařovna Kounice do Francie, aby tam vyjednal s dlouholetým nepřítelem alianci namířenou proti Prusku. K té se pak připojilo i Rusko. Obě tyto velmoci sledovaly své vlastní cíle, Francie chtěla mimo jiné vojensky porazit Británii, se kterou již nezvládala soupeřit ekonomicky, Rusko se hodlalo utkat s narůstající mocí Pruska a upevnit tak své pozice na západě. Na kontinentě tak vznikla silná protipruská aliance.
Každá ze zapojených zemí v alianci měla více obyvatel než Prusko a jejich armády byly značně početné. Na druhou stranu však byla pruská armáda považována za nejdisciplinovanější a nejzdatnější v celé Evropě. Když se k tomu přidal i vynikající vojevůdce jakým byl pruský král Fridrich II., zdála se jeho armáda téměř neporazitelnou. Ovšem převaha spojených mocností byla značná.
Spojenectví Británie a Pruska však zaručovalo nejsilnější námořní mocnosti pomoc nejsilnější pozemní vojenské moci a naopak. Zvláště pro Británii z toho plynula řada výhod, kdy se mohla plně soustředit na válku v zámoří a oslabování francouzského námořnictva zatímco měla krytá záda z pevniny proti případnému vylodění díky vázání značných sil protivníka pruskou armádou. Prusko naproti tomu získávalo od Británie značné sumy peněz na vedení války.
Předchozí události
Počátky sporů mezi Rakouskem a Pruskem lze hledat již na přelomu 17. a 18. století, kdy nově vzniklé pruské království sílilo a postupně si získávalo stále větší vliv na severní hranici habsburské monarchie. Ve čtyřicátých letech 18. století pak pruská armáda představovala takovou sílu, na níž často nedokázala rakouská vojska adekvátně odpovědět.
Na počátku svého panování to zjistila císařovna Marie Terezie, když v tzv. válce o rakouské dědictví ztratila její armáda kontrolu nad řadou oblastí říše. Územní soudržnost celé monarchie tehdy vysela na vlásku, ovšem podařilo se ji uhájit ve dvou tzv. slezských válkách za cenu ztráty Slezska ve prospěch Pruska. S tím se ovšem císařovna nesmířila a získání Slezska se spolu s porážkou Pruska staly jednou z priorit její zahraniční politiky.
Vztahy mezi oběma zeměmi byly krajně napjaté, vládla zde nedůvěra a podezření a konaly se další válečné přípravy. Rakousku se mezitím podařilo značně reorganizovat armádu a konsolidovat domácí situaci, takže v padesátých letech již bylo v mnoha vojenských aspektech Prusku adekvátním soupeřem. Rakouské přípravy na další válku o Slezsko a budování koalic přerušil pruský král útokem, který měl za cíl porazit prvního nepřítele dříve než mu přispějí na pomoc další.
Prusko úspěšně zaútočilo na rakouského spojence Sasko, aby tak zamezilo spojení saských a rakouských sil. V bitvě u Lovosic (1. 10. 1756) byla rakouská vojska pokoušející se vyprostit obklíčenou saskou armádu poražena. Další tažení pokračovalo až na jaře následujícího roku. V té době vpadl Fridrich II. do Čech a brzy porazil i přes velké ztráty rakouskou armádu u Štěrbohol (6. 5. 1757) a obklíčil její převážnou část v Praze.
Praha byla od té doby vystavena ničivému obléhání a pruské síly obsazovaly převážnou část Čech. Znovu byla ohrožena územní celistvost monarchie, zvláště případná kapitulace Prahy a armády v ní se ukrývající mohla mít nedozírné následky pro vývoj války, ale i poválečného období. Proto se dosud nesmělá dvorská válečná rada ve Vídni rozhodla osvobodit Prahu stůj co stůj. Za tímto účelem byl vybrán hlavním velitelem nově se formující armády u Čáslavi maršál Daun, který rozhodností příliš neoplýval, ale přesto byl méně váhavý než řada dalších rakouských velitelů.
Musíme si však uvědomit, že z mnoha posledních bitev, které se odehrály za první, druhé a nyní i třetí Slezské války, nedokázala rakouská armáda porazit pruskou ani jedenkrát. Obavy z rozhodného střetnutí byly tedy na straně velitelů císařské armády veliké a opodstatněné. Navíc případná porážka Dauna by znamenala nejen pád Prahy, ale i otevřenou a nechráněnou cestu přímo na Vídeň. Na druhou stranu však rakouská armáda prošla od čtyřicátých let a prvních dvou slezských válek značným pokrokem a byla v bitvě u Lovosic i Štěrbohol Prusům rovnocenným soupeřem, který je dokázal téměř porazit.
Maršál Daun, který si byl dobře vědom toho, že velí poslední bojeschopné armádě monarchie, postupoval vpřed ku Praze velmi obezřetně. Fridrich II. však netušil o protivníkových záměrech vůbec nic a proto vyrazil s částí jednotek směrem na východ aby vytlačil rakouskou armádu ze zbytku Čech a zajistil tak pro svou armádu zásobování (plenění) z místních zdrojů. Nedaleko Kolína se obě armády setkaly. Prusové disponovali asi 19 500 muži pěchoty a 14 000 jezdci a měli 90 děl, celkem asi 34 000 vojáků. Rakouská armáda byla silnější, asi 34 000 příslušníků pěchoty, 17 700 jezdců a 154 děl, celkem 52 750 vojáků. Prusové museli zanechat značnou část své prvotřídní pěchoty na obléhání Prahy, což bylo pro nastávající bitvu zásadní.
Průběh bitvy u Kolína
Císařská armáda zaujala postavení na břehu Bečvárky v očekávání bitvy, ale stačila se noc před bitvou přesunout do výhodnější pozice, jelikož Daun správně vyhodnotil, že se jej pokouší Fridrich II. obklíčit ze severu. Proto se celý rakouský šik stočil na sever a větší část jednotek tak obsadila návrší jižně od silnice Český Brod – Kolín. Prusové mezitím pochodovali podél komunikace, čímž se pokoušeli císařské síly obejít.
V té době však ještě netušily jaký je početní stav protivníkovy armády. Podařilo se jim vytlačit lehké jízdní a pěchotní oddíly z okolí osady Zlaté Slunce a proniknout až k obci Křečhoř. Císařští husaři nedokázali zadržet pruské jezdce a byly zatlačení do prostoru mezi Křečhoří a Radovesnicí, čímž vytvořili další prostor pro Prusy snažící se obchvátit rakouské pravé křídlo. Ovšem Daun zareagoval na snahy nepřítele včas a vyslal všechny zálohy stojící na levém křídle na východ ke Křečhoři. Zde se měla bitva rozhodnout, což si uvědomovali oba velitelé.
Prusové však byli na kolínském bojišti ve značné nevýhodě. Především útočili proti stoupajícímu návrší kde bylo vhodně rozmístěné rakouské dělostřelectvo a nepřítel na některých úsecích pruské sbory přečísloval. První útoky kolem 14.00 znamenaly vypuzení císařské pěchoty z obce Křečhoř, avšak další postup Prusů se začínal komplikovat. Strategicky důležitým se stal dubový lesík na jihu od Křečhoře, který měl hrát v bitvě značnou roli. Prusům se jej sice zpočátku (kolem 16.00) podařilo obsadit, ale brzy byli vypuzeni protiútokem rakouské pěchoty. Odtud pak byla vedena střelba, která narušovala z boku útoky pruských jednotek a navíc se za touto přírodní překážkou opětovně formovaly některé rakouské jednotky poničené během bojů.
Zamýšlený průlom na pravém křídle císařské armády se Fridrichovi zpočátku nedařil. Jeho velitelé sborů se proto sami chopili iniciativy a zaveleli k frontálnímu útoku proti všem rakouským pozicím. Útočili jak na Přerovský, tak i Křečhořský vrch, avšak jak se ukázalo, naprosto bez úspěchu. Pruský král již nemohl zabránit tomuto nedorozumění a tak se alespoň snažil útoky celé armády podpořit zálohami.
Celá pruská armáda však byla neúnosně protáhlá, což nahrávalo početnějším císařským. Pruské útoky následovaly jeden za druhým a stejně tak byly odráženy až do doby, kdy se podařilo spojit dvě pruské pěchotní divize podpořené silným jezdectvem. Podařilo se jim ovládnout Křečhořský vrch, což mohlo značit vítězství Fridricha Velikého.
Ovšem po 17.00 porazilo rakouské jezdectvo část protivníkovy jízdy v prostoru Křečhořského vrchu a následné útoky jízdy zahnaly a rozprášily pruskou pěchotu. To značilo konec bitvy u Kolína, ačkoliv se Prusové pokoušeli ještě několika útoky zdolat Přerovský vrch. Do jejich čela se na čas postavil i sám Fridrich aby změnil svým příkladem situaci. Známý je pak výrok jeho přijíždějícího pobočníka: „Sire, hodláte útočit na tu baterii zcela sám?“ vyřčený poté, co se k Fridrichovi ustupující vojáci nepřipojili. Fridrich si před vojáky alespoň ulevil slovy: „Vy psi, chcete žít věčně?“
Výsledek
Kolem 19.30 již bylo jasné, že pruského krále postihla v bitvě u Kolína první velká porážka. Vykrvácené prapory pěchoty nebyly schopny odolat rakouskému protiútoku, který se valil z Přerovského vrchu do boku pruských sil a také z Křečhořského vrchu směrem ke Křečhoři. Prusové rychle opouštěli bojiště, ale maršál Daun se je neodvážil pronásledovat. Byl si vědom toho, že je protivník poražen a osvobození armády v Praze je jen otázkou krátkého času. Nechtěl proto riskovat případné ztráty, zvláště když se blížila noc a jeho armáda byla značně unavena.
Několik dní po bitvě následoval pochod na Prahu a její osvobození. Pruský král musel postupně opustit Čechy a stáhnout se zpět. Za své vzala myšlenka zničení celé rakouské armády a tažení na Vídeň, stejně jako možnost včlenění českých zemí do Pruska. Příští rok se Fridrich II. pokusil o novou ofenzívu, tentokrát však na Moravě. Oblehl sice Olomouc, ale po porážce jeho zásobovacích oddílů u Domašova se musel stáhnout do Slezska. Čechy a Morava zůstaly poté po zbytek války ušetřeny od dalších hrůz války, bojovalo se nadále jen na pruském území.
Historický význam
Sedmiletá válka zažila ještě mnoho zvratů, tím největším bylo ruské jednostranné příměří, které zanechalo rakouského spojence proti Prusku osamoceného. Tím ztratilo Rakousko poslední šanci získat zpět Slezsko, které po několik válečných let okupovalo.
Sedmiletá válka skončila v roce 1763 podpisem mírových smluv v Paříži a v Hubertsburgu. Byl zde zaručen status quo ante bellum, tedy neměnné předválečné hranice. Rakousko definitivně přišlo o větší část Slezska a nezabránilo vzestupu Pruska mezi evropské mocnosti. Na druhou stranu však nezaznamenalo žádné přímé územní ani velmocenské ztráty. Naopak spojence habsburské monarchie Francii stála válka mnoho. Především ztráta většiny kolonií byla pro ekonomiku, ale i hrdost země značná.
Výsledky sedmileté války bývají také považovány jako jednu z příčin Velké francouzské revoluce. Prusko naopak nastoupilo cestu k vytlačení Habsburků ze Svaté říše římské. Británie zaznamenala největší územní zisky, když jí připadla celá řada francouzských kolonií, největší pak v Americe. Zisk tzv. Nové Francie rozkládající se převážně podél řeky sv. Vavřince a Velkých jezer však znamenal pro Británii velké potíže.
Válkou se totiž původních třináct britských kolonií reorganizovalo, zlepšila se jejich vojenská připravenost a zmizela dosavadní francouzská hrozba, kvůli níž potřebovaly ochranu své domovské země. To mělo v brzké době za následek válku za nezávislost, odtržení kolonií a vyhlášení samostatných Spojených států amerických.
Autor: Mgr. et Mgr. Jan Rája
Vědomostní test
Otestujte si svoje znalosti o bitvě u Kolína v online kvízu.
