Historický kontext
Bitva u Hradce Králové, nazývaná také často jako bitva u Chlumu či bitva u Sadové, byla nejvýznamnějším a rozhodujícím střetnutím Prusko-rakouské války roku 1866. Odehrála se na území tehdejší habsburské monarchie nedaleko dvou významných pevností – Josefova a Hradce Králové.
Od dob sedmileté války i bitvy u Kolína uběhlo již několik dekád, ovšem nic se nezměnilo na tom, že ve středoevropském prostoru vedle sebe existovaly dvě silné monarchie, které se dostávaly do častých sporů pro snahu o dominanci nad regionem. Od sedmileté války se však změnilo mnohé na vnitřním uspořádáním států, jejich hranic, ale především lze největší změny vidět na společnosti. A změny to byly obrovské. Šlechta ztrácela své výhradní postavení, v obou zemích kvapně probíhala průmyslová revoluce, bylo postupně zrušeno nevolnictví i poddanství a na velkém vzestupu byla novinka 19. století - nacionalismus.
Po určitém uklidnění vztahů obou zemí během napoleonských válek, které nutily původní rivaly ke spojenectví, následovaly dekády relativního klidu až do revolučního roku 1848. Zde se ukázalo, že Rakousko nebude stát v čele snah sjednocování Německa, ale zato Prusko si takové nároky činilo. Nástupem Otty von Bismarcka jako prvního ministra Pruska se situace mezi oběma zeměmi přiostřila.
Předchozí události
Bismarck věděl, že pro Prusko je důležité vytlačit Rakousko z dění v Německém spolku nejlépe vojenskou cestou. Záminkou k tomu byl spor o budoucnost Šlesvicka a Holštýnska. Původně si válku nepřáli ani ve Vídni ani v Berlíně a ani v žádné německé zemi, ale Bismarckovi se během půl roku podařilo prosadit ji jak doma, tak ji vnutit umnými tahy svým protivníkům. Válku vyhlásily Prusku četné státy Německého spolku, ale jejich vojenská pomoc Rakousku byla mizivá. Pouze Sasko vyslalo své vojsko na pomoc Rakousku, ostatně jinak by se jeho sbory dostaly do Pruského zajetí.
Prusko však nebylo jedinou zemí, která vyhlásila Rakousku válku. Nově sjednocená Itálie totiž hodlala připojit ke svému státu Benátsko, stále ještě v rukou Rakouské monarchie. Proto bylo spojení Itálie a Pruska proti Rakousku logickým tahem.
Rakouská armáda se tak musela rozdělit na dvě části. První, početnější, se soustředila v příhraničním prostoru s Pruskem, tedy převážně v českých zemích. Jižní armáda se pak připravovala na boj v ohroženém Benátsku. Válka vypukla v polovině června 1866. Vedlejší bojiště v Itálii se stalo svědkem bitvy u Custozzy (nebo též u Custozy), kde se početně slabším rakouským silám podařilo italskou armádu porazit. Válka se však měla rozhodovat na severu.
Velitel rakouské severní armády, polní zbrojmistr Ludwik von Benedek soustředil zprvu hlavní síly v okolí pevnostního města Olomouce, následně po vpádu pruské armády do Čech přesunul vojsko do východních Čech. Prusové postupovali ve třech proudech, aby se spojili v místě následujícího bojiště, což byl plán zkušeného náčelníka pruského generálního štábu Helmuta von Moltke. Prusové překročili hranice monarchie u Rumburka (Labská armáda), Liberce (1. armáda) a u Trutnova a Náchoda (2. armáda). Během svého pochodu svedly tyto armády několik úspěšných šarvátek s rakouskou armádou, což donutilo Benedeka stáhnout se k Hradci Králové soustředit zde celou svou armádu v očekávání rozhodné bitvy, která nastala 3. července 1866.
Průběh bitvy u Hradce Králové
Počet zúčastněných vojáků byl značně vyrovnaný: pruská armáda čítala asi 220 000 mužů, spojená rakouská a saská asi 215 000. Rakouské síly byly rozestavěny do přibližně půlkruhové obranné linie, jejíž týl se opíral o Labe a pevnost Hradec Králové. Útok na rakouské pozice započal před 07.30 a postupně narůstal do zhruba 10.00, kdy již byly síly Labské a 1. armády plně zapojeny do bitvy.
Tyto sbory přicházely od západu a severozápadu a útočily směrem na Nechanice, Popovice a zvláště v oblasti Sadové. Dopoledne byla situace zcela vyrovnaná, spíše se obráncům dařilo většinu pruských útoků odrážet a pouštěli se i do protiútoků. Vydatně jim pomáhalo rakouské dělostřelectvo, díky němuž byl zastaven útok nepřítele u Sadové.
V severozápadní části obranné linie se však dělo něco o čem vojevůdce Benedek nevěděl. Do lesa Svíb, tedy až za první obrannou linii pronikla jedna z pěších pruských divizí. To by ještě neznamenalo žádnou katastrofu, ale důležitější pro vývoj bitvy bylo, že se do jejich vytlačení z lesa zapojilo několik rakouských divizí, které měly čekat na příchod 2. pruské armády pochodující ze severu. Prostor, jenž měly tyto jednotky krýt (konkrétně šlo o II. a IV. sbor), se stal rozhodujícím místem bojiště. Několik hodin trvající boj o les Svíb zajistil 2. pruské armádě téměř nezjištěný přesun do týla rakouské armády, až k vesnici Chlum (kterou obsadili ve 14.15), jež byla nedaleko postavení Benedeka a také rozsáhlých rakouských záloh.
Když se Benedek dozvěděl od svého podřízeného, že je na něj vedena z Chlumu palba, nechtěl tomu uvěřit a sám se jel přesvědčit o situaci, ale pruské kulky ho zahnaly zpět. Situace byla v tomto okamžiku pro rakouskou stranu kritická, jelikož nepřítel v týlu jejich jednotek znamenal smrtelné nebezpečí. Bylo ihned rozhodnuto o útoku na ves Chlum stojící na návrší, které teď bylo pro rakouské síly značnou překážkou.
První útok rakouské pěchoty byl překvapivě úspěšný, ovšem díky nedostatku dalších sil, které by pouhou jedinou brigádu doplnily a podpořily, byla jednotka vržena zpět. Když se podařilo sestavit dostatečně silnou údernou skupinu, zahrnující celý VI. sbor a následně i I. sbor, bylo již návrší u Chlumu zaplněno množstvím dalších pruských jednotek.
Výsledek
Následující útoky rakouské pěchoty znamenaly jen zkázu a zhruba 10 000 padlých, raněných a zajatých. Nezbývalo nic jiného než zachránit poraženou armádu. Zhruba od 16.30 byla téměř celá rakouská armáda na ústupu směrem na Hradec Králové. Jezdectvo a baterie dělostřelectva kryly velmi úspěšně ústup pěchoty. To však nezměnilo nic na tom, že bitva byla prohraná. Na rakouské straně padlo v bitvě u Hradce Králové téměř 6000 mužů, 8500 jich bylo zraněno a téměř 22 000 zajato. Ztraceno bylo i 188 děl, což byla velká část dělostřelectva. Ztráty na pruské straně jsou daleko nižší, téměř 2000 padlých a 7000 zraněných.
Velmi častým argumentem zdůvodňující porážku rakouské armády bývá výzbroj. Je jisté, že pruské „zadovky“ (tedy pušky nabíjené zezadu a nikoliv starým způsobem zepředu ládováním) byly modernější, nicméně dosud obecně přijímané informace o jejich kvalitě jsou patrně přemrštěné. Rychlost nabíjení, některými autory uváděná až čtyřnásobná oproti rakouským „předovkám“, nebyla patrně ani zdaleka tak vysoká.
Navíc pruské tzv. jehlovky trpěly řadou neduhů a nebyly příliš spolehlivé. Pokud by však i tak měly modernější pruské pušky navrch, pak v jiných důležitých zbraních, dělostřelectvu, byla situace opačná. Rakouské síly měly k dispozici podstatně více modernějších děl s vnitřním závitem, které se vyznačovaly větší přesností a delším dostřelem. Výzbroj obou armád tedy asi nebyla tím, co by bitvu rozhodlo, ačkoliv je jim často přikládán až příliš velký důraz.
V dalších dnech po bitvě ustoupily rakouské síly přes Olomouc k jihu a přestože byly nuceny opustit Moravu, dokázaly se spojit s armádou, jež zvítězila na italském bojišti. 26. července však bylo uzavřeno v Mikulově příměří, na nějž navázal tzv. Pražský mír podepsaný 23. srpna 1866. Rychlý mír byl uzavřen především díky naléhání Otty von Bismarcka, který na rozdíl od generality i pruského panovníka tušil, že Rakousko může být do budoucna prospěšné jako spojenec, zvláště když se Francie v čele s Napoleonem III. připravovala na válku, kterou chtěl Bismarck prozatím odložit.
Historický význam
Výsledky bitvy u Hradce Králové i celého tažení byly již dané, ale jaké přinesly pro Rakouskou monarchii a potažmo i české země důsledky? V prvé řadě to byla ztráta velmocenského postavení Rakouska, které se již nemělo této monarchii vrátit. Rakousko muselo odstoupit Benátsko Itálii, vzdát se práv na Šlesvicko-Holštýnsko ve prospěch Pruska a především souhlasit s rozpuštěním Německého spolku a s vytvořením Severoněmeckého spolku pod vedením Pruska.
Tím se definitivně uzavřela možnost Rakouska ovlivňovat dění v rozdrobeném Německu, kde si udržovalo značný vliv po několik staletí. To ve své podstatě vedlo ke sjednocení Německa v Pruských rukou a vytvoření ještě silnějšího hegemona střední Evropy. Mír, který v Praze podepsalo Rakousko s Pruskem též znamenal budoucí sbližování obou zemí, s čímž pruští čelní představitelé počítali. Porážka u Hradce Králové tak vehnala Rakousko do rukou silného spojence, který jej zavedl až do První světové války a následně nenechal odpadnout ze svého obětí ani ve smrtelných křečích konce války. Tím byl osud Rakousko-Uherska zpečetěn.
Kromě jednoznačného zmenšení vlivu Rakouska znamenala porážka nebezpečné zesílení nacionalismu uvnitř země a další oslabení moci panovníka Františka Josefa co se vnitrostátních záležitostí týče. Vedla též přímo k dokonání toho, o co se politická scéna Uher už dlouho pokoušela: dualismu a vzniku Rakousko-Uherska roku 1867, tedy velké autonomie pro Uherské země. Rakousko-uherské vyrovnání přispělo zpočátku k vnitřní stabilizaci země, ale bylo trnem v oku řadě slovanských národů, které monarchii obývaly.
Bitva u Hradce Králové a porážka rakouských vojsk znamenala mnoho i pro české země. Nebylo to jen obsazení pruskými jednotkami, ale především zklamání z následujícího vývoje. Po vyhlášení dualismu totiž česká politická scéna nedokázala řádně zareagovat a v dalších dekádách bojovala spíše sama se sebou než společně za „novou“ národní věc.
Následné spory s představiteli německé menšiny na území českých zemí, neúspěchy v prosazení „rakousko-českého vyrovnání“ i mnoho dalších příčin vedlo k vyostření situace a zesílení národnostního cítění. To ovšem nakonec znamenalo zatrpknutí mnoha občanů české národnosti v budoucnost Rakousko-Uherska a ve své podstatě vedlo až k odmítnutí poslušnosti císaři významnými osobnostmi české politické scény během První světové války.
Autor: Mgr. et Mgr. Jan Rája
Vědomostní test
Otestujte si svoje znalosti o bitvě u Hradce Králové v online kvízu.
