Historický kontext
Husitská revoluce, která v letech 1419–1434/36 zachvátila Čechy a částečně i další země Koruny české, byla důsledkem hluboké hospodářské a společenské krize. Jako její rozbuška posloužila smrt vlivného kazatele a učence Jana Husa upáleného 1415 v Kostnici na popud katolické církve.
Odkazem jeho myšlenek na nápravu církve, resp. i celé feudální společnosti se inspirovaly široké vrstvy české společnosti od chudiny a venkovského lidu až po měšťanstvo a šlechtu. Jejich představitelé odmítli po smrti krále Václava IV. 1419 nástupnictví jeho neoblíbeného bratra Zikmunda.
Ten byl rozhodnut získat korunu silou. Na obranu proti němu a dalším protivníkům (papež, katolická církev a část domácí šlechty) vytvořili husité, resp. kališníci, jak se přívrženci Husových myšlenek a přijímání pod obojí začali nazývat, značnou vojenskou sílu a neobvyklou ale efektivní taktiku boje. Podařilo se jim odrazit i všechny čtyři křížové výpravy 1420, 1421/22, 1427, 1431.
Ačkoliv poslední z nich byla co do síly armády i množství vynaložených prostředků ze všech největší, skončila jednoznačným, slavným a bezproblémových vítězstvím husitů: v bitvě u Domažlic.
Předchozí události
Po vítězství u Tachova 1427 se nalézala vojenská síla husitů na vrcholu a jejich protivníci nadlouho ztratili odvahu se jim postavit. Oproti minulým letům nedocházelo nyní k tak výraznějším třenicím mezi jednotlivými proudy a představiteli hnutí. Stabilizovaná situace dovolovala husitům podnikat úspěšné spanilé jízdy, výpravy za kořistí a propagandou do okolních zemí.
Úměrně rostoucí smělosti přibývaly nejen v německém prostoru hlasy volající po dalším a ještě silnějším zákroku proti českým heretikům. Za tímto účelem se v okolí bavorského Weidenu blízko českých hranic začala od jara 1431 shromažďovat na svou dobu obrovská armáda rekrutující se zejména z německých, ale i uherských a italských oddílů. Její organizací byl papežem pověřen jeho legát (vyslanec) kardinál Guiliano Cesarini.
Zikmund Lucemburský, král Svaté říše římské, král uherský a formálně i český, sice výpravu podpořil, z přímé účasti se mu ale podařilo vykroutit a jejím vedením opět pověřil braniborského markraběte Fridricha, neúspěšného velitele předchozí křížové výpravy. Křižáci však tentokrát, poučeni z předchozích nezdarů, zamýšleli husity porazit jejich vlastní taktikou za pomoci 9000 bojových vozů.
Takto vyzbrojená armáda čítající přes 100 000 mužů překročila 1. srpna české hranice a blížila se k husitskému Tachovu. Ten se jim ale nepodařilo v několika příštích dnech dobýt, čímž začal průběh událostí nápadně připomínat neúspěšné křižácké tažení před čtyřmi roky. Přesunuli se z opatrnosti proto k strategicky výhodnějším Domažlicím, které zamýšleli získat jako svůj opěrný bod.
Husité byli o přípravách i postupu křižáků dobře informováni a ve velmi krátkém čase v okolí Berouna shromáždili vojsko o síle asi 40 000 mužů, mimochodem rovněž největší v dějinách těchto válek. Rychlost a ochota, se kterou se tak stalo, dokazuje tehdejší svornost husitských proudů. Ačkoliv nedosahovalo ani poloviny stavu protivníka, převyšovalo jej svou organizovaností, bojovou morálkou a jednotou ve velení. Do čela byl delegován vynikající stratég Prokop Holý. Aby křižákům zabránili v dobytí Domažlic, vyrazili husité 12. srpna na pochod.
Průběh bitvy u Domažlic
Už sama rychlost, se kterou se vojska Prokopa Holého k Domažlicím přiblížila (asi 80 km během dvou dnů!) křižáky zaskočila a vystrašila. Chaos do jejich řad vnesly i zmatečné přesuny doprovázené špatnou koordinací takto velkého množství jednotek. V prostoru mezi Domažlicemi a hradem Rýzmberkem postavili narychlo vozovou hradbu, většina oddílů však nestačila zaujmout bojové pozice.
Další průběh bitvy je poněkud zahalen tajemstvím. Hovoří se o ideálním příkladu „psychologického efektu“ v dějinách válek. Předsunuté oddíly křižáků, které v den bitvy 14. srpna ráno údajně zaslechly rachot nečekaně brzy se blížících husitských vozů doprovázený zpěvem chorálu „Ktož jsú boží bojovníci“, se začaly kvapem stahovat.
Tento manévr pak nadobro podlomil bojovou morálku zmatených a vystrašených vojáků hlavního sledu křižácké armády, začali masově opouštět svá postavení a v panice prchat k bavorským hranicím. Velitelům se jejich útěk nepodařilo zastavit a nakonec ani jim nezbylo, než se k němu přidat. Takto se údajně v přestrojení za prostého vojáka zachránil i sám Cesarini.
Jeho na bojišti zanechaný kardinálský klobouk tak vstoupil do dějin jako symbol triumfu nad křižáky a katolickou církví a ještě dlouho poté byl vystavován v Praze před Týnským chrámem. Do rukou husitů padlo na 2000 plně vybavených bojových vozů, vojenského materiálu i různých drahocenných artefaktů.
Čechům se tak postavila jen pěchota se svou vozovou hradbou, čímž nepřímo pomohla zabránit většímu krveprolití, které by jistě následovalo po bezprostředním dostižení prchajících jednotek. Husitům se tuto překážku podařilo překonat až po několika hodinách boje a na pronásledování nepřítele tak zbylo méně času i sil.
Výsledek
Výsledkem bylo drtivé vítězství husitů, kteří se tak bez výraznějších ztrát vypořádali s poslední zahraniční intervencí revoluční fáze husitských válek. Křesťanskou Evropu tím opět ubezpečili o své vojenské neporazitelnosti. S nadsázkou lze říci, že křižáci ve snaze husitům zabránit v dalším plundrováním okolních zemí jim přivezli tučnou kořist přímo do Čech.
Podobně jako v případě předchozí křížové výpravy se i nyní tažení obešlo bez větších průtahů a obětí na životech. Ty lze na straně křižáků odhadovat v řádu stovek, zejména mezi pěšími obránci vozové hradby (mj. přes 200 Italů). Bitva u Domažlic v podstatě svým průběhem okopírovala události spojené s bitvou u Tachova 1427.
Historický význam
Vítězství husitů u Domažlic přesvědčilo s konečnou platností jejich protivníky o bezvýchodnosti silového řešení situace v Čechách a uvolnilo cestu jednání. Týž kardinál Cesarini se následně zasloužil o jednání špiček basilejského koncilu s husitskou delegací 1433 vedenou Prokopem Holým.
Vzájemné otevření se nějaké kompromisní dohodě napomohlo spolu s postupným rozkolem uvnitř husitského hnutí k ukončení konfliktu (Lipany 1434, potvrzení kompaktát 1436) a přijetí Zikmunda Lucemburského za českého krále.
Autor: RNDr. et PhDr. Aleš Nováček, Ph.D.
Vědomostní test
Otestujte si svoje znalosti o bitvě u Domažlic v online kvízu.
