Historický kontext
13. století představovalo v dějinách západní i střední Evropy období poměrně rychlého hospodářského rozvoje doprovázeného populačním růstem. V důsledku německé kolonizace, feudalizace a šíření západní kultury došlo mj. k užšímu připoutání oblastní středovýchodní Evropy (Polska, českých zemí, Uher a Pobaltí) k západnímu evropskému kulturnímu okruhu. Na rozdíl od Polska a Uher nebyly české země výrazněji postižené tatarskými nájezdy.
Vláda posledních Přemyslovců tak proto může být spojována s hospodářskou stabilizací i zahraničněpolitickým posílením vlivu českého státu. To platí dvojnásob pro období vlády krále Přemysla Otakara II. (1253 – 1278), které bylo navíc spojeno s expanzivními tendencemi vedenými zejména jižním směrem – do rakouských zemí.
Jejich větší část ovládal zdejší rod Babenberků, který však k polovině 13. století vymírá po meči. Přemysl této krize umě využil, získal na svou stranu místní šlechtu, která jej pak zvolila svým panovníkem. Legitimitu volby navíc upevnil sňatkem s dědičkou babenberských držav Markétou Babenberskou.
Co na tom, že byla o třicet let starší, ne zrovna krasavice a již bez možnosti zplození dalšího potomstva (sňatek byl po několika letech na její žádost anulován). Své nároky na vládu nad rakouskými zeměmi nejprve obhájil vítězstvím v bojích s uherským králem Bélou IV. (bitva u Kressenbrunnu 1260) a posléze (1269) své državy rozšířil o Korutany a Kraňsko, čímž dosáhly až k vodám Jadranu.
Přemysl Otakar II. se stal nejmocnějším panovníkem střední Evropy a roku 1273 sahal dokonce i po koruně Svaté říše římské. Zdejší knížata se ale zalekla rizika ztráty své suverenity a raději zvolila protikandidáta z méně mocného a významného hraběcího rodu Habsburků – Rudolfa I.
Tuto volbu, na kterou nebyl český král ani přizván, Přemysl Otakar neuznal. Rovněž novopečený římský král netoužil po smíru a zpochybnil legitimitu Přemyslovy nadvlády nad rakouskými zeměmi.
Předchozí události
Jejich spor se vyhrotil roku 1276 v podobě otevřené války. Díky Rudolfem podpořené a dobře načasované vzpouře některých významných českých šlechtických rodů (Vítkovci apod.) získal římský král převahu, vojensky ovládl rakouské državy a donutil českého krále ve Vídni uzavřít mír. Jím se však Přemysl snažil jen získat čas na přípravu odvety.
K rozhodujícímu střetu mělo dojít a také došlo o dva roky později, roku 1278. Obě strany za tímto účelem vyvinuly značné diplomatické úsilí při získávání spojenců. Nejvýznamnějším z nich se stal mladý, teprve šestnáctiletý uherský král Ladislav IV. zvaný Kumán, který se jednoznačně postavil po bok Rudolfa.
Na přelomu července a srpna zahájily jednotky obou táborů postup. V jejich síle nebyl výraznější rozdíl, Přemyslovo vojsko (celkem asi 25 000 mužů) více spoléhalo na těžkou jízdu, Rudolfovi uherští spojenci disponovali větším podílem lehkého jezdectva. Po dílčích střetech stanuly koncem srpna obě armády proti sobě u vsi Suchých Krůt/Dürnkrut v oblasti zvané Moravské pole (v blízkosti pravého břehu řeky Moravy na území dnešního rakouské spolkové země Dolní Rakousy).
Své tábory rozbily asi 5-6 km od sebe na planině u řeky Moravy. Jeden z největších a nejkrvavějších střetů jezdectva ve střední Evropě 13. století mohl začít.
Průběh bitvy na Moravském poli
Po dvou dnech vyčkávání využil 26. srpna 1278 (na den sv. Rufa) král Rudolf chvíle, kdy část Přemyslovy armády nebyla kvůli doplňování zásob přítomna ve svém táboře, a v dopoledních hodinách zaútočil. Jako první zahájila útok zleva rychlá uherská jízda a zaměstnala tím obranu na pravém křídle Přemyslových jednotek.
Záhy poté se čelně střetly na Moravském poli středy obou armád, jimž přímo veleli Rudolf I. a Přemysl Otakar II. Lítý boj byl dlouho nerozhodný, sám Rudolf v něm byl stržen z koně, ale rychle zachráněn vlastními lidmi. Tlak Uhrů na pravém Přemyslově křídle způsobit postupné pootočení linie bojů tak, že se Přemyslovy jednotky již neměly v zádech svůj vlastní tábor, nýbrž řeku Moravu. Klíčový obrat nastal ve chvíli, kdy Rudolf nasadil proti slábnoucímu pravému křídlu protivníka své zálohy.
Zálohy Přemyslova vojska vedené mezi jinými českým šlechticem Milotou z Dědic však namísto toho, aby se pokusily o vyztužení takto narušené obrany, do bojů nezasáhly a údajně se daly na útěk. Dříve se spekulovalo dokonce o údajné zradě Miloty a některých jiných českých šlechticů (tento názor však požaduje většina současných historiků za překonaný).
Jádro českého vojska se dostalo do obklíčení, čímž byla celá bitva ztracena. V nastalém masakru zahynuly zbraní nepřátel či ve vodách řeky Moravy tisíce Přemyslových vojáků, velká část výkvětu českého rytířstva a mezi nimi i sám král železný a zlatý!
Výsledek
Rudolf opanoval bojiště a připsal si největší válečný úspěch své zářivé politické kariéry. Není pochyb, že si bitva vyžádala na dobové poměry výjimečně vysoký počet obětí. Některé odhady hovoří na české straně až o 12 000 padlých (šlo by tak o přibližně polovinu původního stavu!).
Pro vítěznou stranu jakékoliv konkrétnější odhady chybí. Jako ve většině bitev, které se odehrály na evropské půdě v období vrcholného středověku (ca 11. – 14. století), sehrála rozhodující úlohu těžká jízda. Ta tvořila jádro obou armád. Na její připravenosti, osobním hrdinství a morálce stál výsledek tehdejších válečných střetů.
Nejinak tomu bylo i v případě bitvy na Moravském poli. Těžko říci, jak by dopadl boj v případě úspěšného nasazení českých záloh namísto jejich útěku z bitevního pole. Pravděpodobně by již ani jejich zásah nedokázal zvrátit výsledek, ale mohlo se jím zabránit tak velkému masakru a snad i smrti jednoho z nejvýznamnějších panovníků českých dějin.
Historický význam
Po vítězství obsadil Rudolf se svou armádou většinu Moravy, kterou pak pět let stravoval. V záměru obsadit i Čechy mu zabránil odpor zdejší šlechty a Oty Braniborského, dříve věrného spojence Přemysla Otakara II., nyní poručníka jeho nedospělého syna Václava.
Správa Oty Braniborského v Čechách vstoupila do dějin jako období plenění a stálých domácích rozbrojů doprovázených vzestupem moci a suverenity vysoké šlechty (např. jihočeských Vítkovců a Záviše z Falkenštejna). Zvrat nastal až roku 1283 s návratem Václava II., který byl do té doby internován svým poručníkem na hradě Bezděz a poté v Braniborsku. Obratnou a ráznou politikou se mladému králi podařilo překonat tuto vleklou krizi a obnovit celistvost a prosperitu státu.
Porážku na Moravském poli nelze z dlouhodobého hlediska pokládat za výraznou osudovou ránu českých dějin. Ve svých důsledcích český stát na jedno desetiletí vnitřně destabilizovala a vyřadila z pozice silného aktéra mocenských her.
Neúspěšný pokus o expanzi směrem na jih byl po obnově moci a autority českých králů, za Václava II., Jana Lucemburského a Karla IV., vystřídán expanzí směrem na sever: do Polska (Slezska), Lužice, Chebska aj. K uzavření svazku českých a rakouských zemí došlo až roku 1526, to však již pod vládou Habsburků.
Autor: RNDr. et PhDr. Aleš Nováček, Ph.D.
Vědomostní test
Otestujte si svoje znalosti o bitvě na Moravském poli v online kvízu.
